Pravda se neleskne a netřpytí, není ozdoba na stromeček, nevítá nás jako náruč maminky

Vše výše uvedené o pravdě je samozřejmě pravda. Ale taky je pravda, že i okopírovaná pravda zůstává pravdou, a já nic jiného než kopírovat, což je taky pravda, neumím

            Využil jsem toho, že Josef není doma, a poté, co jsme se spolu vyspali, jsem řekl Marii všechno, co si o ní myslím, hezky po pravdě.

            A když jsem skončil, zeptal jsem se jí: „Řekněte, Marie, je vám ta pravda, kterou jste se teď o sobě dozvěděla z mých úst, aspoň trochu příjemná?“

            „Není mi ani trochu příjemná, ta pravda, kterou jste mi teď řekl,“ přiznala se Marie.

            Usmál jsem se: „Popravdě řečeno, čekal jsem to. Že vám ta pravda, kterou vám řeknu, nebude příjemná.

            Ale říct jsem vám ji musel. Pravda osvobozuje i svazuje, jak se to vezme, samozřejmě.

            Ano, ač nám rozum velí, a my jsme přeci rozumní lidé, protože Josef není doma, že objektivně je jen jedna pravda, subjektivně tak tomu nemůže nikdy být.

            Já ji chci například znát, chci znát pravdu, ať už je jakákoliv, třeba i vám nepříjemná. Kdežto vy, abych uvedl zcela opačný konkrétní případ, dáváte přednost milosrdnému nevědomí.

            Víte, čeho jsem si všiml, Marie, a vy možná taky?

            Že je pravda ve věcech, v událostech, v činech, a ba dokonce i v lidech.

            Ano i v lidech je pravda!

            Taky jsem si všiml, a vy, Marie, jistě taky, že ta nejpodstatnější z pravd je v nás v samotných.

            Ano, v nás samotných!

            Tkví totiž v tom, jak jsme pravdiví k sobě samým, i ke svému okolí, říká se tomu život v pravdě.

            Ano, život v pravdě se tomu, říká Marie!

            A tato nejpodstatnější pravda, nás definuje a utváří.

            Utváří každého, i Afričana se zářivým úsměvem, i syrského sirotka, i mě a taky vás, Marie.

            I Vás, Marie!

            A je na nás a v nás, jak s tou pravdou naložíme, jestli ji v sobě navždy pohřbíme, nebo ji vykřičíme do světa.

            Ale nikdo, rozumíte, Marie, nikdo nám ji nemůže vzít!

            Nemůže nám ji vzít, protože se pravda neleskne a netřpytí.

            Ano, Marie, jste ta největší kurva pod Sluncem, větší kurvu než jste vy, neznám, to je celá pravda o vás Marie, to, že jste kurva!“

            „Ano, máte pravdu. Jsem kurva. Ale ctnost přece není ozdoba na vánoční stromeček a někdy je docela mimo naše chápání.

            Ale to, že jsem kurva, mi nemůže nikdo vzít, nikdo!

            Nikdo, protože je to pravda!

            Ani nevíte, jak jsem nakonec ráda, že jsem kurva!

            Kurva!“

            Po těchto Mariiných, tak pravdivých slovech, jsem pochopil, že další úvahy v tomto duchu jsou už zbytečné, a taky už bylo na ně pozdě, na schodech byly slyšet Josefovy kroky, těžké a pravdomluvné, jako u všech tesařů, kteří se vracejí z práce domů.