Pravda a láska z povinnosti (předvánoční povídka podle námětu M. Šichtařové)

Opřeli byste si svoje kolo třeba o takového Václava Klause ml.? Já mám svoje kola celkem rád a tak bych si je o jmenovaného neopřel. A tak je to správné, protože nekorektní

            Když tak nad tím přemýšlím, když se mi tak od toho krabatí čelo, a prohlubuje se dech, říkám si, že heslo pravda a láska, které nám vtloukají do hlavy, je už od záčátku principiálně špatné. Občas je pravda taková, že ona údajná láska je lží. Nelze milovat svého vraha, i když vrah může milovat, svým způsobem ovšemže, svoji oběť.

            Já si ale vybrala jinou variantu, pravdu a logiku.

            Blížily se vánoce a my, děti, jímž jejich rodiče nedokázali zajistit domácí výuku, jsme měly mít v poslední den vyučování školní vánoční besídku.

            „Děcka, ticho!“ zařvala na nás učitelka na konci vyučování den předtím, aby nám mohla lhát do očí, „děcka, Vánoce jsou svátky míru a pokoje. Když byly první vánoce první světové války, o které se budete ještě teprve učit, tak je vojáci znepřátelených stran slavili společně.

            My si z nich vezmeme příklad a proto a každý zítra přinese do školy dárek, který pak někomu, ani ho nemusí mít moc rád, ale v tom je právě kouzlo Vánoc, dá, protože je důležité být slušný, korektní a mít své spolužáky rád, protože nejsme přece muslimové, že ne děcka?“

            Nechtělo se mi do školy nosit žádné dárky, protože všichni moji spolužáci byli prevíti, o které by si člověk neopřel ani kolo (a představa, že tito prevíti budou mít jednou taky volební hlas, byla opravdu děsná). Jenže aktivistická paní učitelka raději ještě zavolala mým rodičům, aby jim připomněla, že mám vzít do školy dárek.

            Mí rodiče byli bohužel zcela slabí lidé bez vlastní vůle, snadno zmanipulovatelní (to, že měli volební právo, bylo taky neméně děsivé), nebyli to žádní megašťouralové, ani prudiči, kteří by kdykoliv, když se jim něco nelíbí, vtrhli do školy a tam všechny seřvali od uklízečky až po ředitele.

            Naopak!

            Vždy poslušně sklopili uši, otrocky poslechli, a když jsem odmítla splnit něco, co mi nařídila paní učitelka, nezmlátili paní učitelku za to, že po mne chce nesmyslné věci, ale místo toho zmlátili mne, své vlastní dítě!

            A protože moji rodiče byli takto poslušní lidičkové, již chtěli být za dobře s aktivistickou paní učitelkou, která nás nutila k tomu, abychom měli o vánocích rádi i prevíty, nesla jsem na druhý den do školy knihu jako dárek na vánoční besídku.

            Byla to kniha Václava Klause „Zničí nás klima, nebo boj s klimatem“ v níž její autor neopustil své svaté přesvědčení, že údajné globální oteplování neohrožuje klima, ale naší svobodu.

            „Běda ti, jestli to někde vyhodíš, a paní učitelka nám zavolá a vynadá, že jsi nic nepřinesla!“ varovali mě rodiče před jakoukoliv vzpouru proti systému.

            Knihu jsem, ač velmi nerada, do školy donesla, případný bič v otcově ruce mne k tomu přece jen donutil.

            Paní učitelka mne pochválila, že jsem hodná holčička a dala knihu pod stromeček k ostatním dárkům. Besídka se začala a byla trapná jako vždy. Kam jsem se podívala, tam byla jen korektnost, autocenzura, a především ona vylhaná láska.

            Chtělo se mi z toho všeho zvracet.

            A pak přišel hlavní bod té zrůdné, protože korektní zábavy, rozdávání dárků. To probíhalo tak, že jednotlivé dárky byly očíslovány a každý si podle abecedy tahal lístek s číslem dárku, který mu potom ten, kdo dárek donesl, předal, přičemž obdarovaný měl dát dárci za to nějakou drobnost, aby bylo korektnosti učiněno měrou vrchovatou za dost, tento krkolomný hyperkorektní systém vymyslela samozřejmě paní učitelka.

            Začalo losování a s ním i to trapné divadlo, kdy všichni předstírali, jak se mají rádi.

            Jako třetí si losoval dárek Pepíček Dvořáků, vůbec největší prevít. Vždy, když měl nějaký průser, přiletěla do školy jeho matka, které se neřeklo jinak než Femme Terrible a příšerným řevem začala všechny stavět do latě.

            „Moje dítě nebude nikdo, rozumíte, nikdo učit žádné korektnosti!

            Společnost, která nutí jednotlivce popřít jeho vlastní hodnoty a předstírat, že je správné mít rád prevíty a sebeobětovat jim své pocity, není společnost morálně na výši.

Je to naopak společnost nesvobodná a nemorální!

            Měl toho hajzla, co mu nechtěl dát svoji svačinu, zmlátit ještě víc!“ křičela tak, že ten její křik vyplňoval všechen prostor.

            Nebylo divu, že Pepíček Dvořáků všechny beztrestně šikanoval a ze všech nejvíc šikanoval mě, protože dobře věděl, že moji rodiče nikdy nepřijdou za jeho matkou, a i kdyby přišli, tak na ně začne zrovna tak řvát, jako na paní učitelku a prostě je přeřve.

            Bože, jak jsem tomu prevítovi záviděla jeho svobodomyslnou matku, pro kterou jsem ho nenáviděla o to víc, nenáviděla jsem ho totiž nejen proto, že mne šikanuje, na to měl ostatně jako silnější právo, ale nenáviděla jsem ho i proto, že má matku, která ho neučí lhát, kdežto já mám rodiče, za které jsem se musela stydět.

            Pepíček Dvořáků vytáhl lístek s číslem a vítězoslavně se na mne podíval: „Číslo deset!“

            „Mařenko, předej Pepíčkovi svůj dárek, knihu Václava Klause,“ vyzvala mne paní učitelka, a když jsem se zdráhala, řekla už poznání přísněji, „no tak, neslyšíš!

            Pepíček taky pro tebe určitě něco má!“

            Nejraději bych učitelce rozbila hubu, ale nemohla jsem. Mí zbabělí rodiče by nikdy nepřiběhli školy, aby ji seřvali za to, že jsem musela dát dárek někomu, kdo mne šikanuje.

            Vzala jsem knihu a donesla ji Pepíčkovi.

            „Na, tu máš. Je to kniha Václava Klause,“ dala jsem Pepíčkovi knihu.

            Pepíček si ji vzal, ani mi nepoděkoval.

            „A co ty máš pro Mařenku?“ připomněla mu paní učitelka.

            „Bonbón, hehe!“ rozchechtal se Pepíček na celé kolo.

            „To je pěkné, že máš bonbón!“ řekla paní učitelka, která jediná ze třídy neviděla video, v němž Pepíček na bonbón močí.

            „Na vem si ho.

            Je moc dobrej, hehe!“ řekl ten prevít a strkal mi bonbón pod nos.

            „No tak, Mařenko, vezmi si dárek od Pepíčka!“ napomenula mne paní učitelka.

            „Nechci,“ řekla jsem.

            „Proč ho nechceš?

            Máme přece Vánoce!“ divila se paní učitelka.

            „Hehe, vezmi si bonbón,“ smál se prevít a s ním i samozřejmě ostatní děti, nikdo si to nechtěl s Pepíčkem rozházet.

            „No tak, Mařenko, co to je?

            Vezmi si bonbón!

            Přece nám nezkazíš Vánoce!“ začala ztrácet nervy paní učitelka.

            Podívala jsem se na toho prevíta. Smál se mi, hubu od ucha uchu.

            „Společnost, která nutí jednotlivce popřít jeho vlastní hodnoty a předstírat, že je správné mít rád prevíty a sebeobětovat jim své pocity, není společenost morálně na výši. Je to naopak společnost nesvobodná a nemorální!“ zazněla mi najednou slova prevítovy matky, která pravidelně řvala na učitele, když její synek něco provedl.

            „Ano, společnost, která nutí jednotlivce popřít jeho vlastní hodnoty a předstírat, že je správné mít rád prevíty a sebeobětovat jim své pocity, není spolčenost morálně na výši. Je to naopak společnost nesvobodná a nemorální!“ uvědomila jsem si, že prevítova matka má vlastně pravdu a natáhla ruku směrem k prevítovi.

            Ale ne proto, abych si od něj vzala ten pochcaný bonbon, ale abych ho vší silou udeřila do toho jeho ksichtu.

            „Au, to bolí!

            Pomoc!“ zaječel prevít a skácel k zemi.

            Všichni na mě hleděli s oněmělým úžasem.

            „Co na mě čumíte!?

„To právě tady začíná domácí násilí, protože holčičky se učí držet pusu, když mají povinně projevovat náklonnost někomu, koho nesnášejí. Odsuzujeme domácí násilí, dokonce kvůli němu chce leckdo přijmout veskrze pofiderní a zbytečnou Istanbulskou úmluvu, a přitom tolerujeme, když školy děti učí, že mají být pěkně zticha a mít rády prevítky Pepíčky!“ křičela jsem jako prevítova matka na celé kolo a cítila se přitom poprvé absolutně svobodná, jak může být žena jen svobodná při hysterickém záchvatu, zatímco všichni ostatní se přede mnou krčili, jako bych už ani nebyla prevítova matka, ale rovnou Greta, ale já Greta nejsem, já jsem něco mnohem, mnohem víc!