Prague Pride, každoroční LGBT trapárna

Pražská hrdost i se svými Pride Voices, kde si můžeme poslechnout vlivné queer osobnosti, začíná být, respektive už dávno je, stejně tak otravná  a odporná jako Vánoce, Silvestr, Velikonoce nebo Dušičky

            Jednoho dne vypukla moje choroba naplno, takže jsem si musel uvědomit, že se mnou není něco v pořádku, že jsem nejspíše nemocný, protože nenormální.

            Podstata mé nemoci, její jádro, spočívala v alergii na mobily. Jako jsou jiní lidé alergičtí na pyly těch nejroztodivnějších rostlin, o jejichž existenci by jinak neměli ani tušení, či na neméně roztodivné až obskurní chemické sloučeniny, o jejichž existenci by rovněž neměli ani to nejmenší tušení, nebýt jejich alergie, byl jsem já alergický na mobily.

            Moje alergie se však projevovala záchvaty nikoliv dusivého kašle, či nezvladatelného kýchání, při kterém teče člověku z nosu sopel plným proudem, ale záchvaty nekontrolovatelné zuřivosti. Vždy, když jsem spatřil člověka, jak hledí na mobil, zmocnila se mne příšerná zuřivost.

            „Příroda nic takového nezná!“ vybuchlo ve mně cosi a já, přesvědčen, že hledění na mobil, při kterém člověk přestává vnímat své okolí a kdy se nechává zcela ovládnout umělou inteligencí, je zcela nepřirozené a nenormální, protože příroda opravdu nic takového nezná.

            Nenormální jsem byl ovšem já, protože mobily měli všichni, jen já ne...

            Když jsem dostal tento alergický záchvat, nezbývalo mi nic jiného, než vytrhnout dotyčnému člověku mobil a rozdupat jej s pocitem, že jsem v právu, protože jej zachraňuji od Zla, protože jej tím vysvobozuji ze spárů čehosi, co jej plně ovládlo, co z něj učinilo zcela bezduchou bytost.

            Samozřejmě, že jsem v právu nebyl, nebyl už jen proto, že lidé sotva chápali, že je činím opět svobodnými bytostmi.

            Brzy bylo jasné, že takto nemohu existovat, protože bych nedělal nic jiného, než rozbíjel mobily, zuřivost by mne celého ovládla natolik, že za několik dní musel bych padnout k zemi zrovna tak jako onen běžec, jenž zvěstoval homosexuálním Athénám vítězství nad Peršany.

            Lékaři si se mnou však nevěděli rady, nedovedli mi předepsat žádné léky, jež by mě této mé alergie zbavily.

            „Je to zřejmě mesiášský komplex, i když ne docela. V každém případě je to psychosomatického původu,“ sdělili mi, načež si mne jeden z nich vzal stranou a, strčiv mi do kapsy štangli uherského salámu, mi hlasem nanejvýš důvěrným řekl, „neurazte prosím, jen si to vezměte, já sám vím, jak je stav našeho zdravotnictví mizerný. Co se vaší choroby týče, přinejhorším bychom vás mohli poslat do Bohnic.

            Tam byste si ale příliš nepomohl, protože se tam každý rok koná mezi ploty jakýsi festival, to není nic pro vás už jen proto, že tam pořád vystupují jedni a ti samí účinkující.

            Vy potřebujete něco jiného, vy se potřebujete opravdu někam ztratit, někam, kde je klid, žádní lidi, apod.

            Ptáte se: ,No jo, to je hezké, že se mám ztratit!

            Ale kam, proboha!?’

            Vaše otázka je samozřejmě na místě, protože už jen uspokojivé hledání odpovědi na tuto otázku vás musí nutně přivést opět do Bohnic.

            Ale nezoufejte se!

            Jste mi z jakéhosi, i mně samotnému poněkud nepochopitelného důvodu, nadmíru sympatický. Vím o jednom takovém místě. Šetřil jsem si ho pro sebe, snil jsem, že se tam schovám před vyhořením, které se blíží každým dnem. Ale vy to místo využijete mnohem líp než já, docela obyčejný lékař, já přece můžu vždy, na rozdíl od vás, začít chlastat, a taky jsem už vlastně tak trochu začal.

            To místo se nachází na Čechově mostě, přesně šedesát šest kroků od pravého břehu Vltavy na jeho levé straně, Když si tam stoupnete, budete úplně ztracený, je tam totiž absolutní klid, nikdo vás tam nebude otravovat, protože kdo by co pohledával na Čechově mostě?

            Hodně štěstí!“

            Uposlechl jsem lékařovu radu a vydal se na Čechův most, kde jsem opravdu po šestašedesáti krocích narazil na ono místo, o kterém mluvil lékař, místo, kde jsem byl náhle zcela sám a ztracen. Skutečně to bylo to, co jsem potřeboval nejvíc, být sám a docela ztracený. Z vnějšího světa ke mně nedoléhalo takřka nic, jen jednou za dva či tři dny se  mi zdálo, že slyším z nekonečné dálky velmi tlumené zazvonění tramvaje, které jsem ovšem docela dobře mohl považovat za andělský smích, neboť tak to musí vypadat i v ráji, nikde nikdo, žádní lidé, jen ticho a klid.

            Můj psychický stav se rapidně zlepšoval, už jen proto, že zde nebylo nic, na co jsem byl alergický, žádní lidé s mobily. Ale jak už to bývá, nic netrvá věčně, natož ráj, kde je ticho a klid. Naopak troufám si tvrdit, že ráj, kde je ticho a klid je ta nejkřehčejší a nejzranitelnější věc na tomto zkurveném světě, říkám zkurveném, protože tento svět je opravdu zkurvený.

            Jak jednoho dne u mne vypukla moje nemoc, tak jednoho dne vzal za své i ráj na mostě.

            Bylo to v létě. Užíval jsem si plnými doušky klidu a pokoje, toho, že nikde nejsou lidé s žádnými mobily, že nikde nejsou vůbec žádní lidé. V tom se ale zvedl vítr, jenže vítr docela nenormální, protože takový vítr vůbec příroda nezná, byl to vítr, který zvěstuje zpravidla strašlivou katastrofu.

            „Kurva, co to je!“ stačil jsem ještě zoufale zařvat, než se v mém ráji objevili první, avšak zdaleka ne poslední lidé.

            Tančili, usmívali se, mávali duhovými vlajkami a měli v ruce mobily...

            Moje choroba se opět vrátila v plné síle, ve skvělé kondici.

            Ani nevím jak, objevil se v mé ruce sukovice, kterým jsem začal ty lidi, již takto vtrhli do mého ráje, mlátit hlava nehlava.

            „Jděte to hajzlu se vším!“ křičel jsem na ně, ale těch lidí byly desetitisíce, sotva jsem je mohl vyhnat ze svého ráje na Čechově mostě, sotva jsem mol zabránit tomu, aby jej svým duhovým průvodem docela nerozvrátily.

            Navíc mne dvojitým nelsonem brzy zpacifikovala nějaká svalnatá, dobře metrák vážící ženská...

            Až pak jsem se dozvěděl, že to byli povětšinou homosexuálové, kteří přes most trasovali svůj masový pochod za rodinu, neboť se takto dožadovali svého práva na manželství, v němž by mohli vychovávat děti, jako by já neměl právo na klid a pokoj.

            Ano, mlátil jsem buzeranty, lesby, bisexuály i transsexuály. 

Ale co je mi to platné, že to byli buzeranti, lesby, bisexuálové a transsexuálové když mi nenávratně svým halasem zničili můj ráj na Čechově mostě, když mě svým davem, svými mobily dohnali ke skutečnému šílenství, ke skutečné nenávisti všeho lidského, a tedy absolutně a nanejvýš blbého, protože nic blbějšího než lidé už existovat nemůže?

Není mi to platné vůbec nic...