Povinné školky, sprostá šikana

Existuje i slušná šikana. Ale povinné školky jsou šikana sprostá. Projet takovou šikanou, už vyžaduje určité řidičské umění...

Každý den přehánějí přísně se tvářící ženy, sadistky ve vysokých kožených botách a v bílých košilích napěchovaných silikonovými prsy, přes přechody pro chodce stáda dětí.

Stejně, úplně přesně tak se kdysi přes brody přeháněl i hovězí dobytek.

Trvá to i několik hodin, než všechny ty malé, ne všechno ještě docela chápající bytosti, přeženou z jedné strany vozovky na druhou.

„Co je to za stádo?“ zeptala se nás dnes naše dcera, když jsme takto uvízli s autem na přechodu, ovšemže dost smolně, stačilo jet jen trochu rychleji, překročit povolenou rychlost řekněme o deset kilometrů v hodině, a stihli bychom ho ještě v klidu přejet.

„To jsou děti, které byly státem vyrvány z tradiční rodiny,“ odpověděla dceři manželka.

„A kam je ženou?“ chtěla vědět dcera.

„Kam by, ženou je do školky,“ odpověděl jsem já.

„Školka, to je něco jako jatka?“ zeptala se dcera.

„Ano, něco jako jatka. Zabíjejí se tam dětské duše. Státem placení řezníci je pověsí se na hák a z dětských duší stanou se anonymní kusy masa. Úplně jim tam vymyjí mozek, udělají z nich roboty, již budou věrně sloužit systému. Systém je zlo,“ odpověděl jsem já.

„Aha,“ řekla dcera a pak se zeptala, „a proč taky nechodím do školky?“

„Nechodíš tam, protože tě máme, já a máma, moc rádi. Kdybys byla stádní typ, oběsili bychom se. Musí z tebe vyrůst svobodná bytost, která se nikdy ničemu nepodřídí, která bude pohrdat státem a celým systémem, pro kterou bude svoboda to nejcennější na celém světě.

Pamatuj si, že se nikdy nesmíš zařadit do systému, protože pak bys ses stala součástí stáda!

Spoustě rodičů je jedno, že se z jejich dětí stávají stádní zvířata, vždyť i oni sami jsou stádem. Stát je k tomu od mala vychovával, aby byli stádem, které uctívá tradice.

I oni chodili do školky, ne aby si tam hráli, ale aby se z nich stalo stádo.

Tupé a odevzdané stádo, stádo, které dá sebou manipulovat, kterému je už všechno jedno, hlavně když mají co žrát, když se vyhraje mistrovství světa v hokeji, hlavně když mají auto a dům postavený za městem, v pěkné přírodě, odkud mohou každý den ráno dojíždět do práce, popojíždějící v dlouhých kolonách jen proto, aby pak mohli jet na dovolenou k moři, stádo, které chce pro svoje děti to nejlepší, tedy, aby byly taky stejným stádem.

Ale to my nedovolíme! Nedovolíme, abys byla stádo!“ praštil jsem do volantu.

„Už je ty zlé paní přehnaly, ty byly ošklivé!“ řekla dcera a zeptala se, „proč nejedeme, už přece můžeme!“

Přechod byl už volný. Jen se na něm válel nějaký hadrový paňáca, kterého upustilo nejspíš dítě z přeháněného stáda.

Šlápl jsem na plyn, auto přejelo paňácovi hlavu. Na nejbližší bezince (patřila společnosti MOL, platili jsme kartou) nabrali jsme plnou nádrž a jeli rovnou za nosem, pryč od všech škol, pryč od systému, vstříc svobodě, nekonečným dálkám po liduprázdných, bohem zapomenutých, snad ještě Hitlerových dálnicích.