Postaví se soudružka europoslankyně Kateřina Konečná do čela revolučních mas?

S výzvou soudružky Kateřiny Konečné k aktivnímu odporu proti vládě nelze, než souhlasit. Na Fialový hnus platí jen a pouze zaťaté pěsti

Předsedkyni KSČM žhnuly oči tak, že připomínala tygřici před skokem, tygřici dokonale rozzuřenou ve svém spravedlivém hněvu, protože být ovcí a bez boje se podrobit cizím vojskům, jež okupují naši vlast, to nevede k ničemu dobrému.

A předsedkyně KSČM byla skutečné tygřicí, která se chystala ke skoku, a to, že je zároveň i europoslankyní na tom vůbec nic nemění.

„Byla to oslava nespoutané revoluční síly, byla to manifestace hněvu, jenž nastřádal se v ožebračených masách!, které mně postavily do svého čela

Všechny ty zaťaté pěsti, jež padaly v Třeboni na hlavy našich nepřátel, to jest na hlavy protilidových zrádců vlastního národa, to byly pěsti samotného Vladimira Iljiče Lenina, které se zhmotnily v našich časech, v předvečer poslední bitvy, ve níž slavně zvítězíme, protože my, komunisté, jsme Pravda, Cesta i Život!“ pronášela předsedkyně KSČM s horečnatým úsměvem, když vzpomněla si na komunisticky mítink v Třeboni, a zároveň se celá chvěla už těžko ovladatelným vzrušením, „když jsem viděla ty pěsti, které se zvedly na odpor proti vládě, proti její destrukci penzijního systému, hned jsem věděla, že to je ono!

To o čem jsem snila už jako malá holčička.

Procházela jsem se často jako dítě se svým dědou, poválečným členem strany a on mi vyprávěl, co všechno dobrého udělali komunisté pro lidi, jak brání zlým imperialistům a plutokratům, aby zotročili celé národy.

,Jedinou cestou ke komunismu, kde nebude žádná nespravedlnosti, kde kapitalisté a ukrajinští fašisté nebudou hrát svoji trapnou hru na demokracii, je revoluce, při které zlikvidujeme všechny svoje nepřátele stejně tak jako Kristus jednou zlikviduje Antikrista.

-Pro mé jméno budou vás pronásledovat!- říkával soudruh Lenin svým soudruhům, když komunisté museli pobývat v podzemí, neboť byli odsuzováni na smrt pro pravdu, v kterou věřili a kterou bránili,' vštěpoval mi děda revoluční víru.

A já přitom snila: ,Budu jako soudruh Lenin!'

Ty pěsti v Třeboni, to byla jen malá ochutnávka toho, čeho se dostane těm, kteří se ve své zbloudilé zaslepenosti postavili vůli našeho lidu, vůli celého Slovanstva, vůli třetího, komunistického Říma, naší svaté Moskvy!

Buď vůle naše, jak v nebi, tak na zemi, již chví se světa základ vratký, my nejsme ničím, buďme vším!

Fialo, stačilo!

Tvoje smlouva s Ďáblem, dojednaná za našimi zády, nebude nikdy podepsána, spása přichází z Kremlu a tebe čeká věčné zatracení!“

V tu chvíli musel jsem na předsedkyni KSČM hodit deku, nebo by samým revolučním nadšením nejspíše sama vypadla z okna rovnou na prastarý chodník v ulici Politických vězňů, ne každý má to štěstí jako soudruh Gottwald, že se sám uchlastá.