Poslední pokušení Ježíše Krista

To je zase počteníčko! Jestli nebudu na věky zatracen za tento článek, tak už opravdu nevím, za co bych měl skončit v pekle

            Tento článek je pravda, ať vyhraji první cenu ve Sportce, jestli ne!

            Vrátil jsem se právě z příjemně zasněžených hor, kde jsem byl celý víkend na služební cestě lyžovat, nebo jen tak se toulat na sněžném skútru těmi místy, kam se jindy, protože zrovna není nouzový stav, nemůže. Není divu, že mi bylo tak lehce, jako bych se právě vrátil ze zpovědnice, obtěžkán rozhřešením.

            Převlečen už do domácího úboru, stál jsem nerozhodně před svou knihovnou, přemýšleje o tom, kterou knihu prof. Halíka si vybrat, abych její četbou udělal symbolickou tečku za užitečně stráveným víkendem na čerstvém vzduchu.

            Nakonec jsem se rozhodl pro „Dotkni se ran“, třebaže tato kniha byla ode mne nejvíce vzdálená a bylo třeba učinit celý jeden krok, abych na ni dosáhl, protože, kdo ví proč, byla od ostatních knih prof. Halíka oddělena sebranými spisy prof. Klause. Popojdu tedy, dotknu se „Dotkni se ran“ a v tu chvíli se dotkne někdo mého ramene.

            Hned mi bylo divné, že jsem toho, tak nenadálého doteku, nepolekal. Záhada se však brzy vysvětlila, protože jsem před sebou spatřil Ježíše, který se mi takto zjevil, tedy spatřil jsem jeho ikonické rány, a řekněte sami, kdopak by se lekl, kdyby mu takto nenadále sáhl na rameno Ježíš rukou, v níž tetelí se nezaměnitelná Kristová rána??

            Jedině snad Ďábel!

            O tom, že je to Ježíš, nemohlo být nejmenších pochyb, Krista Spasitele prostě nejde nepoznat, stejně jako to nemohla být halucinace, můžete halucinovat cokoliv, třeba i sebe sama, ale nemůžete halucinovat Krista, Kristus prostě nemůže být nikdy halucinace, Kristus musí být vždy, z podstaty věci, skutečnost, protože má rány, ano podle rán poznáte Ho!

            „To už je konec? Myslím konec světa? Že jsi přišel? Nu, co se dá dělat! Ale jak to, že neslyším žádné andělské polnice?“ divím se.

            Ale Kristus se usměje: „Ještě nenadešla ta hodina.“

            „Ne?“ podívám se na něj s úlevou, protože konec světa a poslední soud nejsou přece jen žádná sranda.

            „Ne, nejsem tady služebně, přišel jsem docela soukromě,“ odpoví Ježíš.

            „Soukromě?“ podivím se opět.

            „Ano, soukromě. Potřebuji se vyzpovídat. Tíží mne jistý smrtelný hřích,“ vyzná se Ježíš.

            „Smrtelný hřích, panebože, to nám tak ještě chybělo,“ sprásknu ruce a hned Ježíše upozorním, „ale já tě nemohu vyzpovídat. Nejsem farář!“

            „Právě proto, jsem za tebou přišel. Faráři by mi nic z toho, co bych jim říkal, nevěřili, odporovalo by to jejich víře, nakonec by mne snad ještě prohlásili za Ďábla. Proto se chci vyzpovídat tobě, ulevit své duši, protože rozhřešení mi může dát jen neznaboh,“ vysvětlí mi Ježíš.

            „Samozřejmě tě vyzpovídám, když je to tak. Jen vrátím tuhle Halíka hezky zpátky do knihovny,“ řeknu Ježíšovi.

            Vrátím Halíka hezky zpátky do knihovny a Ježíš spustí: „Hřích, kterého jsem se dopustil patří k smrtelným, a nic nehleď na to, že jsem ten, kdo jsem, alfa i omega, konec i počátek!

            Hned ti řeknu, jaký je to hřích, jen se musím trochu nadechnout.

            Tak, už je to dobré, už ti to můžu říct.

            Ano, dopustil jsem se smrtelného hříchu a tím hříchem je pýcha!

            Ano, pýcha, já Ježíš Kristus, Pán, jsem se dopustil smrtelného hříchu a říkej si kolik chceš, že to není pravda, mávej si rukama, kolik chceš, že to není možné, ale já ti pravím: ,Dopustil jsem hříchu pýchy!‘

            Tak a teď, když už to víš, konečně mohu soustředit své myšlenky a povědět ti, jak k tomu došlo.

            Jak jistě víš, jsem bohočlověk, a od prvního okamžiku mého příchodu na tento svět svádím lítý boj s Ďáblem. Je to pochopitelné, já jsem boží syn, tedy jsem vždy dobro, kdežto Ďábel, jakožto padlý archanděl, je vždy jen a jen Zlo.

            Zdá se, že dobro vždy musí zvítězit nad zlem, protože i všemohoucí bůh, můj Otec, tedy vlastně i já, je Dobro a nad boha už nic není, ani Trčálek ne.

            Ale je tomu skutečně tak?

            Nikdo nezná lidi líp než Ďábel. Už tenkrát v ráji šel najisto, pád člověka a jeho vyhnání z ráje bylo nevyhnutelné, protože bůh dal lidem svobodnou vůli, věz, že kdyby lidé neměli svobodnou vůli, nebyli by nikdy vyhnáni z ráje!

            Ďábel, stejně jako virus, dobře ví, kde má člověk nejslabší místo a na něj vždy zaútočí. Věř mi, že je na tomto světě jen nepatrná hrstka lidí, kteří neslouží Ďáblu, na rozdíl od těch, kteří si to sice myslí taky, protože jsou o sobě přesvědčení, že jsou náramně zbožní, jenže ta jejich zbožnost, to je právě ta bouda, kterou na ně ušil Ďábel.

            Je jasné, že od prvních okamžiků mého pobytu zde, na tomto světě, měl Ďábel na mne políčeno, víc než na kohokoliv jiného. Je natolik chytrý, že nikdy se mnou nešel do přímého střetu, pochopil, že mnohem více škody napáchá, když se bude prohlašovat za mne, a mne naopak za Ďábla, když bude činit zdánlivé dobro, aby se mi co nejvíce připodobnil. Ale přitom mne neustále pokoušel, brnkal na všechny ty strunky v mé duši tak, jak na ně dokáže brnkat jen on.

            K první naší velké bitvě došlo tenkrát, když jsem byl na poušti.

            ,Skoč ze skály, jestli jsi boží syn!‘ vyzval mne.

            Samozřejmě, že věděl, že jsem boží syn a věděl, že by mne můj Otec nenechal dopadnout na zem a roztříštit se o ni na tisíc a jeden kousek proměněné hostie, kterou někdo v záchvatu ateistického šílenství rozdupal. O to nešlo, šlo o to, že kdybych skočil a byl pak anděly zachráněn, byl bych ješitný.

            Chápeš?

            Chtěl mě donutit ke skoku, aby dokázal, že jsem pyšný, že se předvádím, protože jsem právě boží syn. Kdokoliv jiný by se roztříštil, ale já ne. Skočil bych, andělé by mne chytili a publikum by vykřiklo obdivem, začalo by jásat a oslavovat mne jako božího syna, protože by jim to k jásotu docela stačilo, to, že jsem se neroztříštil, všichni by se přede mnou klaněli, zvěst o tom, šířila by se po celém světě.

            ,Však ty jednou skočíš, abys dokázal, že jsi boží syn!‘ ušklíbl se Ďábel a vůbec to nevypadalo, že by jej tato prohra mrzela.

            Já se pak po návratu z pouště věnoval zjevování Pravdy, seznamoval obyvatelstvo s božím plánem Spásy a činil znamení.

            Ale nečinil jsem ta znamení vlastně taky z pouhé ješitnosti?

            Proč jsem vlastně třeba vzkřísil Lazara?

            Aby mne jeho sestry obdivovaly?

            Nemusel jsem ho přece vůbec křísit, to, že jsem boží syn, nijak nezáleželo na tom, jestli jsem Lazara vzkřísil, nebo ne.

            Samozřejmě, že kdybych byl ješitný, tak prostě vzkřísím všechny mrtvé, abych ukázal, co všechno, jako boží syn, dokážu, po vzkříšení Lazara jsem se dokázal včas zastavit, jinak bych jistě vykřikl: ,Všichni mrtví, vstaňte z hrobů!‘

            Ale to hlavní mělo teprve přijít. Už ani nevím, kdy mne to napadlo s tím ukřižováním.

            ,Nechám se ukřižovat a pak vstanu z mrtvých. Nikdo už nebude pochybovat, že jsem boží syn, všichni ve mně uvěří a budou spaseni!‘ byl jsem přesvědčen, že se musím nechat ukřižovat, abych pak svým zmrtvýchvstáním všechny přesvědčil o tom, že se mne vyplatí následovat.

            Ovšemže, že jsem na to nepřišel sám, že mi to vnukl Ďábel!

            V Getsemanech, když už všichni spali, jsem pak dlouho uvažoval o tom, zda to mám udělat či nikoliv, zda mám zůstat skromný, či zda mám takovým ohromujícím zázrakem, který byl pro mne ovšem naprostou maličkostí, vyrazit lidem dech. Rozhodl jsem se nakonec pro ukřižování, omlouvaje to dobrými úmysly, chtěl jsem přece, aby všichni ve mne uvěřili a tím byli zachráněni pro život věčný.

            A tak se taky stalo!

            Byl jsem přibitý kříž a věděl jsem, že vstanu z mrtvých, protože jsem boží syn. Zrak se mi už kalil, hlava mi klesala a já se ještě jednou podíval na lidi dole pod křížem, na lidi, které jsem tak miloval, a kvůli kterým jsem se nechal ukřižovat, aby ve mne uvěřili.

            A tu najednou, koho vám uprostřed těch lidí nevidím!?

            Vidím rozesmátého Ďábla!

            ,Vidíš, tak jsi přece skočil, abys dokázal, že jsi boží syn!‘ směje se Ďábel na celé kolo, moje ukřižování bylo jeho triumfem, ne mým, pýcha nade mnou zvítězila, z ješitnosti jsem se nechal ukřižovat, protože kdo jiný by už měl zemřít na kříži než já a vstát z mrtvých, tolik jsem chtěl, aby lidé ve mně uvěřili, až jsem sedl Ďáblovi na lep.

            Ale už bylo pozdě, už jsem padal a Otcovi andělé už vzlétli, aby mne zachránili, abych zvítězil nad smrtí, kohokoliv jiného by nechali zemřít, ale mě ne, mě ne, protože jsem boží syn...

             Odpusť mi jestli můžeš, protože není většího neznaboha než tebe, papeže všech neznabohů!“

            Ježíš domluvil, prosebně na mě hledě.

            „Já být na tvém místě, nebral bych to tak tragicky. Účel světí prostředky, je nepochybné, že jsi jednal v dobré víře. Ukázal jsi, že jsi boží syn nikoliv kvůli sobě, ale kvůli lidem.

            Kolik z nich by v tebe uvěřilo, kdybys nevstal z mrtvých, a tak dokázal, že jsi boží syn?

            Snad tě na kříž přivedla ješitnost, touha ukázat světu, že jsi ten, kdo jsi.

            Ale budou žít věčně ti, co v tebe uvěřili?

            Budou!

            A to je důležité a rozhodující, tyto zachráněné lidské věčné životy, ne to, zda jsi jednou jedinkrát neodolal Ďáblovu pokušení a předváděl se na kříži,“ ujišťuji Ježíše, že rozhodně jednal správně, když se nechal ukřižovat, aby dokázal, že je boží syn a tak každý, kdo jej bude následovat, nebude jeho Otcem navěky zatracen, jako ti, kdož jej následovat nebudou...