Poslední pokušení Ježíše Krista na bílou sobotu I.

O životě o působení, Ježíše Krista víme, díky písmu svatému, docela hodně. Ale to nejdůležitější, to jak zvítězil nad smrtí, to nám písmo svaté neříká

Jako každý Velký pátek, byl jsem i včera na křížové cestě. Připomenout si utrpení a oběť Ježíše Krista.

Cesta vedla strmě vzhůru, každé, i sebekratší, zastavení přišlo náramně vhod.

Aby si člověk trochu vydechl, trochu odpočinul, a taky, samozřejmě, aby se zamyslel. Nevadilo by mi, a myslím, že nejsem sám, kdyby těch zastavení bylo i víc než jen čtrnáct.

Posledních pár desítek metrů nesl jsem i kříž. Věrnou repliku toho, na kterém byl Ježíš ukřižován. Prohýbal jsem se pod jeho tíhou, funěl, pot ze (naštěstí ne však krev) mne jen lil.

„Nesmím to vzdát! Musím dojít až na vrchol, až na Golgotu!“ hučelo mi v hlavě.

Škrábal jsem se do kopce a se mnou i všichni ostatní, tváře červené, ne-li rovnou rudé, ztěžka dýchající, ze všech sil drmolící slova, jež je nutné na křížové cestě odříkat, aby byl člověk navěky spasen.

Lidé škrábali se jako každý rok na Golgotu, zatímco jejich auta čekala je pokojně dole pod kopcem. Sotva mohli přinést větší oběť, jdoucí na Golgotu pěšky, když jindy nejsou schopni pěšky ujít ani sto metrů.

„Jak bychom dnes fyzicky následovali Ježíše?“ napadla mě otázka, když mne kříž na rameni tlačil nejvíc, když jsem sotva dech popadal, když jsem ryl ksichtem v zemi, „jak bychom ho následovali, když dnes nikdo nechodí nikam pěšky?

Následovali bychom jej v autě?

Vpředu po dvanáctiproudé dálnici kráčí Ježíš, hezky svižně, jako to v celém kosmu umí jen on a my za ním popojíždíme v tisícikilometrové koloně, každý člověk v jednom autu, velkém a silném.

Celý den strávíme v pomaloučku jedoucím autě, ale vůbec nám to nevadí, vůbec nejsme nervózní z toho, že skoro stojíme na místě, protože následujeme Ježíše rovnou do božího království.

Nic nestihneme, nikam nepřijedeme včas. Naše silná a velká auta jsou nám vlastně k ničemu, ale netroubíme vzteky na Ježíše, aby přidal do kroku, aby aspoň běžel, aby nás nebrzdil, ani se ho nesnažíme za každou cenu předjet, abychom na to mohli konečně na to šlápnout a dohnat ztracený čas šílenou jízdou.

Jsme šťastní a spokojení, i když jsme za den neujeli v našich autech víc jak dvacet kilometrů, které Ježíš ušel, protože kráčejíce, respektive popojíždějíce za Ježíšem, nemáme co ztratit, můžeme jen získat život věčný, poklad v nebi.

A tak jej následujeme. V těch tisícikilometrových kolonách a to ploužení nám přijde vlastně vhod. Můžeme se víc věnovat svým mobilům, kontrolovat je, jestli Ježíš nevypustil do světa další tweet, nedal na svůj facebook další podobenství. Při takové šnečí rychlosti je nebezpečí ohrožení silničního provozu minimální.

Jen Ježíš už nemůže kázat na hoře. Musí kázat tam, kde se dá zaparkovat, kam dá dojet autem. A při svém kázání musí používat výkonnou zvukovou aparaturu, aby překřičel všechen hluk. Může si ji ale půjčit od U2, nebo rovnou vzít od Motorhead, když už je Lemmy na pravdě boží.“

Ale to už jsem se křížem na zádech doplazil na vrchol.

Jaká úleva, když těžké břemeno tupě žuchlo na zem!

Jarní vítr mi chladil zpocené čelo, jará lehkost se zmocňovala mé duše. Snad to byl i hřích, protože Velký pátek je dnem Kristova umučení, a sám Ježíš přece nešel na Golgotu, aby se kochal nádherným výhledem na Jeruzalém, aby svou tvář nastavoval osvěžujícímu vánku, protože to hlavní mělo teprve přijít.

Ale přesto jsem se tomu nedokázal ubránit, pocitu úlevy, čiré radosti, která se vás musí vždy zmocnit, když vyjdete na kopec po svých, navíc s takovým těžkým krámem na rameni. I v tvářích ostatních lidí zračila se tato úleva, i jejich pohledy se zarosily, kdež rozhlíželi se vůkol, když viděli svá auta tam dole nepatrná, ne větší než angličáky.

„Je tady ale pěkně,“ řekla nějaká žena stojící hned vedle mně, zatímco na prsou zatřpytil se jí kříž.

„Moc pěkně. Vůbec nelituji, že jsem překonal svoji lenost a udělal něco pro svoji spásu,“ odpověděl jsem.

„Škoda, že jsou velikonoce jen jednou do roka, jinak se člověk pěšky na kopec už nedostane. Všude vedou pohodlné asfaltky, nebo lanovky,“ povzdychla si žena.

„Moc velká škoda,“ souhlasil jsem a utichl, protože už i pan farář se vydýchal a právě se chystal pronést pár slov o Kristově oběti a lásce, tak jako každé velikonoce.

Včera jsem byl na Křížové cestě a dnes, na bílou sobotu, jsem se vydal k Nejsvětějšímu Salvátorovi, abych radostnou zvěst o zmrtvýchvstání a Kristově vítězství nad smrtí vyslechl z úst nejpovolanějších.

Šel jsem raději o dvě hodiny dřív, protože u Nejsvětějšího Salvátora bývá vždy nabito a na Bílou sobotu zvlášť. Mým úmyslem bylo dostat se co nejvíce dopředu. Snad i do první řady, abych byl co nejblíže proměně, která je na Bílou sobotu obzvláště mystická, chtěl jsem to všechno mít před sebou jako na dlani.

Avšak ouha!

Když jsem dorazil k Nejsvětějšímu Salvátoru, bylo tam už prso na prso!

Ač jsem se houštinou všech těch mladých ženských těl, kterým Ježíš změnil život, protože jim ukázal lásku, prodíral sebeurputněji, nedostal jsem se dál než jen do desáté řady od oltáře, dál už to prostě nešlo.

Ženské prsy mačkaly se na mne ze všech stran v počínající extázi z nadcházejícího zmrtvýchvstání. Vzduch byl těžký, jako všude, kde jsou nejméně dvě ženy. Do začátku vigilie zbývala dobře ještě hodina, ale mně už se točila hlava teď. Měl jsem strašlivou žízeň, ale ke svému zděšení jsem zjistil, že jsem čutoru s vodou ve spěchu nechal doma.

Má muka se zvyšovala, Nejsvětější Salvátor proměnil se ve skutečné peklo. Hlava mi třeštila, do toho ty prsy, jimiž jsem byl sevřen jako v kleštích.

Konečně mše začala.

„V této veliké noci křesťané na celém světě bdí a modlí se, poslouchají slovo boží a slaví vítězství Kristovo nad blbou smrtí,“ pronesl slavný kněz a všechny ta prsy kolem se začaly dmout, až nakonec kněz zapálil oharek velikonoční svíčky, „ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění!“

„Světlo Kristovo!“ zazpíval shrbený jáhen, který převzal oharek svíčky.

„Sláva tobě, Pane!“ vydechly ženy slastně, divže plamen svíčky nepohasl.

Na mne však šly mdloby v důsledku dehydratace. Sebral jsem všechny síly a začal se prodírat zpátky, přičemž mne ženská ňadra bičovala jako bych opět kráčel po křížové cestě. Konečně jsem dostal ke křtitelnici a nic se už neohlížeje, vrhl jsem k ní a jako zvíře chlemtal svěcenou vodu, abych uhasil žízeň.

Vypil jsem ji všechnu.

„Ten, který se vrátil z říše zemřelých a jasně zazářil lidskému rodu, tvůj syn Ježíš Kristus. On s tebou žije a kraluje na věky věků! Amen!“ pronášel právě populární kněz, když jsem si otřel ústa hřbetem ruky, pochvaluje si „dobrá svěcená vodička, lepší než balená!“

Chtěl jsem se zase protlačit zpátky, maje už na hlavě čísi odhozenou podprsenku jako trnovou korunu. Ale neurazil jsem ani dva metry, když všechno najednou zmizelo, a já se ocitl v pokoji, respektive v pokoji, jenž připomínal ložnici, dosti luxusně zařízenou, a které vévodila manželská postel.

„To je dost, že jdeš. Kde jsi tak dlouho? Ukřižovali tě přece už včera,“ řekla vyčítavě žena, která v té posteli ležela.

pokračování