Polemizovat s panem Čumpelíkem je radost!

Od toho je přeci polemika (vzpomeňme například slavný Český úděl), aby se člověk dozvěděl něco nového od těch, kteří jsou moudřejší než on

„S moudrým člověkem je dobré pohovořit,“ nabádá Dostojevskij v Bratrech Karamazových, největším díle, vedle Nietzscheho Zarathustry, světové literatury a já se touto radou řídím a proto rád hovořím s panem Čumpelíkem.

                Tuhle jsem s ním pohovořil, zda by se mnou pohovořil, jak je s to s tím prezidentem, když premiér přijde za prezidentem s ministry do vlády, aby je jmenoval do vlády.

                „S moudrým člověkem je dobré pohovořit. Proto jdu za vámi, pane Čumpelík. Rád bych totiž zvěděl, jak je to se jmenováním ministrů do vlády,“ otázal jsem se pana Čumpelíka.

                Tomu dobrému muži se hned rozzářily jeho moudré oči.

                „Ó to je náramně jednoduché, mladý muži,“ děl pan Čumpelík a pokračoval, „premiér se musí s prezidentem na jmenování prostě dohodnout, přes to nejede motorák.

                Když mu prezident řekne, že toho či onoho člověka ve vládě nechce, musí jej premiér přemlouvat, musí se před ním třeba plazit i po zemi, a když to nepomůže, jakážpak pomoc?

                Představme si, že premiér chtěl navrhnout za ministra spravedlnosti, někoho, kdo třeba podváděl s dotacemi!

                Stal se přece takový případ.

                Jeden ministr životního prostředí si kvůli rozvodu odklonil majetek, a když se na to přišlo, odtáhl s ostudou, podal demisi.

Ale kdyby se to vědělo už tehdy, když ho měl prezident jmenovat, tak by ho jistě nejmenoval, řekl by: ,Tak a tak, milý pane premiére, snad po mně nechcete, abych jmenoval členem vlády člověka, který si kvůli rozvodu odkloní majetek!´

Kdepak, o tom, kdo bude či nebude ve vládě, musí rozhodnout prezident!“

Řeč pana Čumpelíka se mi velmi líbila, přesto jsem namítl: „Ale ten prezident, co tehdy jmenoval onoho ministra, byl, tuším, sám zloděj. Ukradl přinejmenším pero!“

Pan Čumpelík se blahosklonně usmál: „Jste ještě mladý, hned byste nejraději každého odsoudil. Ale naše ústava hovoří jasně. Prezident je povinen přezkoumat mravní i jiné kvality navržených ministrů, a pokud je shledá nezpůsobilými, má dokonce povinnost tyto kandidáty odmítnout, protože je hlava státu a nejvyšší morální arbitr, to máte stejné jako se jmenováním profesorů.

Člověk může splnit všechna akademická kritéria pro jmenování profesorem, ale jakmile ho pan prezident považuje za nehodného profesorského titulu, například proto, že spolupracoval s Stb pod krycím jménem Bureš, nebo Kluk, tak má hošánek prostě smůlu, profesorem nebude a basta!

Přesně tak a ne jinak byla Ústava myšlena.

A to teď pan prezident taky dělá, útočí na nejslabší místo vládní koalice, ale ne snad proto, aby se se za něco mstil, nebo si něco dokazoval, nebo dokonce jen z pouhého stařeckého vrtochu hraničícího s patologickou poruchou osobnosti, ale proto, aby vyždímal z těch, kteří ponesou břemeno vládní zodpovědnosti, to nejlepší.

A že z toho budou tahanice?

To je vina premiéra!

Premiér má sklapnout podpatky už jen z úcty ke staršímu člověku, který je navíc ke všemu hlavou státu.

Ano, to všechno měli ti, co stvořili naši Ústavu na mysli, protože i blbost má své místo na Slunci!“

„I blbost má své místo na Slunci!“ zvolal jsem, nadšen moudrostí pana Čumpelíka.

Ano, i blbost má své místo na Slunci, nebyl to s panem Čumpelíkem ztracený čas, vždyť i já jsem teď zase o něco moudřejší.