Pokud padnu já, další na řadě jste vy. Místo vojevůdce homosexuální pornoherec

Často se procházím Rigou a slyším tam tu nejčistší ruštinu. A tak si říkám, že je nejvyšší čas něco udělat s těmi, kteří se ještě pořád hlásí k lotyšské národnosti

Ladik-Murzin se ve skutečnosti nejmenoval Vladimir, jak si mnozí mysleli, nýbrž Ladislav Proto se mu neříkalo Lenin, ale Murzin. Murzin ne snad proto, že by byl Tatar, ale Murzin se mu říkalo, protože byl Ladik partyzánem, na což měl i papír.

To mohu potvrdit jako zcela pravdivou informaci, stejně jako to, že pokud bude zvolen prezidentem Pavel, tak bude v březnu všeobecná mobilizace, protože jsem se sám jedné takové partyzánské akce s Ladikem-Murzinem účastnil.

Bylo to v Oděse. Oděsa je, jak známo, židovské ruské město, které však bylo toho času okupováno Ukrajinou. Banderovci řádili v Oděse jako diví, např. v tramvajích prohlíželi všem lidem zuby, jestli je nemají zlaté. A když měli, tak je mobilizovali a poslali v trestních oddílech na Donbaskou frontu.

Řádění Banderovců odnesl ovšem i Suvorov. Sochu nikdy a nikým neporaženého vojevůdce, kterého mohl na celém světě porazit toliko jiný neporažený vojevůdce maršál Koněv, nacisté strhli a místo ní instalovali na nádherný žulový podstavec sochu nějakého homosexuálního pornoherce.

A to bylo Ladikovi-Murzinovi trnem v oku.

„Musíme toho buzeranta strhnout, protože vypadá jako maršál Radetzký, kterého taky strhli, aby mezi tím byla analogie,“ vysvětlil mi Ladik a tak jsme vyrazili do akce.

Navlékli jsme si na rukáv pásky s hákovým křížem, abychom nebyli nápadní a pro všechny případy si i nechali vytetovat na hruď znak fašistického praporu Azov. A opravdu, když jsme šli noční Oděsou a potkávali po zuby ozbrojené hlídky banderovců, nikdo si nás nevšímal.

Tak jsme se dostali až k soše onoho buzeranta, kolem kterého bylo liduprázdno, protože nacisté přepokládali, že tak odvážného a šíleně hrdinského kousku se nemůže nikdo dopustit.

„Musíme mu uvázat provaz kolem hlavy, to se pak socha líp strhává,“ instruoval mě Ladik-Murzin tak, jako ho to učili v partyzánské škole, kterou, když už jsme u toho, absolvoval s vyznamenáním.

Stoupl jsem si tedy Ladikovi-Murzinovi na ramena a uvázal buzerantovi kolem krku hedvábnou šňůru.

Pak jsem seskočil zpátky na zem a spolu s Ladikem-Murzinem se chopil se spolu s ním konce hedvábné šňůry.

„Raz, dva, tři!“ zavelel Ladik.

Trhli jsme šňůrou a buzerantova socha se svalila na zem. Její obrovský ztopořený pohlavní úd ukazoval přímo na nebe.

„Co je to napsané na tom jeho šulinovi? Třeba by se o tom dal napsat hezký blog,“ zeptal jsem se Ladika-Murzina.

„Počkej, hned to přečtu,“ řekl Ladik-Murzinem, posvítil na ten gigantický pyj mobilem a šeptem přečetl, „pokud padnu já, další na řadě jste vy.“

No, a od té doby se Ladikovi-Murzinovi už nikdy sám od sebe opravdu nepostavil...