Pohřeb v katedrále svatého Víta a s kardinálem Dukou může chtít jen absolutní blázen!

Mluvím z čistě z vlastní zkušenosti. Taky jsem si přál pohřeb v katedrále, a byl to největší omyl mého života

            Od svého pohřbu ve svatovítské katedrále se mám, věru, co ohánět, ještě jsem se chvilku nezastavil, to opravdu není žádné R.I.P.!

            Vždy jsem si přál mít pohřeb ve svatovítské katedrále s kardinálem Dukou a proto, když jsem zhebnul, neopustil jsem své již neživé a rozkladu napospas vydané tělo hned, ale počkal jsem s tím až na pohřeb, a byl to opravdu zážitek na celý život, třebaže ne již ten pozemský.

            Ale sotva však kardinál Duka dočachroval a domával svýma rukama, a ten člověk opravdu rozumí své kardinálské věci, nehledě na jeho vskutku skvělý prstoklad, nad mými tělesnými ostatky, odevzdávaje je s důvěrou bohu, už mě v nich opravdu nic nedrželo a moje duše se po známé trajektorii vydala do očistce přesně tak, jako to vyžaduje a ovšem taky nařizuje katolická věrouka.

            Jak dlouho jsem putoval do očistce nevím, protože jsem si sebou nevzal ani hodinky a ani mobil. Jisto však je, že jsem po celou tu cestu ani trochu nenudil, třebaže jsem putoval naprostou prázdnotou, ale snad to bylo proto, že i tato prázdnota byla pro mě něčím docela novým a tak i ona musela být pro mne skvělým zážitkem, stejným jako když nějaký čínský turista poprvé vkročí právě do svatovítské katedrály.

             Šťastně jsem tak doputoval do očistce, v němž se měla moje duše očistit od všech těch hnusných hříchů, kterých jsem se dopustil, ať už skutkem či jen pouhou myšlenkou. Hned se mne ujal anděl v dobře padnoucím, nádherně bělostném rouchu, s přenádhernými kadeřemi a pečlivě upravenými křídly, jejichž peří muselo nade vši pochybnost příjemně šimrat.

            Spatřiv mne, okamžitě mne anděl objal přátelsky kolem pasu a začal švitořit: „A další pán, na holení!

            Vy musíte být pěkné čertovo kvítko, když jste měl pohřeb ve svatém Vítu a s kardinálem Dukou!

            Co vím, ten nám sem posílá jen ty nejtěžší hříšníky, neboť už i sám pohřeb ve svatovítské katedrále s kardinálem Dukou je projevem té nejohavnější pýchy, jaká může existovat, o smilstvu a všem to ostatním ani raději nemluvě!“

            Jako důkaz pravdivosti andělových slov se odkudsi z nekonečného prostoru, v němž byl očistec milosrdným bohem zbudován, ozvalo tak nelidské zaúpění očišťované duše, divže jsem z něho neomdlel.

            „Budu zde hodně trpět?“ zasténal jsem.

            „Jak se to vezme,“ opět zašvitořil anděl, dál mne důvěrně objímaje kolem pasu, „tady v očistci totiž uplatňujeme nový, revoluční, protože vpravdě katolický princip očisty duší, tady totiž duše čistíme prostřednictvím hříchů.“

            „Hříchů?

            Tomu nerozumím?

            Jak se mohou duše očistit prostřednictvím hříchů,“ přiznal jsem.

            „Hned to pochopíte, protože jste inteligentní člověk,“ zašvitořil anděl a pustil se do vysvětlování, z něhož jsem vskutku cosi pochopil, i když ne snad úplně všechno, „jak jistě víte, co je spojeno na zemi, je spojeno i v nebi, a proto, jak se hřeší na zemi, musí se hřešit i v nebi. V nebi ovšem, už z principu věci samotné, hřešit možné není, a proto, co je na zemi hříchem, v nebi hříchem již není, ačkoliv vnější podobnost je zachována.

            Proto například smilstvo v nebi hříchem není, ale právě naopak, smilstvem se v nebi, respektive v očistci, jež je jakýmsi předsálím nebe, duše od svých hříchů očisťuje.

            A jak to vypadá v praxi?

            V praxi to vypadá následovně.

            Jistě víte, že například podle buddhistů je peklo místem, kde přespříliš žádostivé duše nemohu ukojit svou žádostivost a proto trpí. U nás v očistci se taky sice trpí, ale trpí se právě z opačné příčiny.

            Rozumíte?

            U nás mohou, a o všem taky musí, žádostivé, a proto hříšné, duše ukájet svou žádostivost ad libidum, to jest, bez jakéhokoliv omezení tak dlouho, dokud nebudou tím vším doslova přežrány, až se jim to všechno doslova zhnusí a ony budou tímto zhnusením nad svou vlastní existencí zcela očištěny od svých hříchů a způsobilé ke vstupu do nebe mezi ty, kteří tam pro svou svatost mohli putovat rovnou.

            Na nějaké odříkání, pokání nebo dokonce sebemrskačství si tady u nás v očistci nehrajeme, toužil-li jste po něčem takovém, tak na to zapomeňte. Tady budou vaše smysly zahrnuty takovým množstvím vjemů, až vám z toho bude špatně, tady si můžete ukájet všechny chtíče, kolik chcete, až vás ta svoboda bude děsit. Ale ve chvíli, kdy si uvědomíte, že jste jen totální hovado a prase, budete očištěn.

            Ale nemějte strach, tento očistný proces netrvá nikdy míň než tisíc pozemských let, nepamatuji, případ, že by se některá duše očistila dřív než za tisíc let, ale máme tu případy, které se tady už očisťují milión let a pořád nic.

            Takže žádný strach a jako doma, jako doma, milý pane!“

            Anděl měl pravdu a proto je děsivost očistce nekonečná a utrpení, které duše v očistci prožívá rovněž tak, nekonečné, kam se na něj hrabe buddhistické peklo!

            Smilním-li a mrdám-li se v očistci, tak chci bez přestání smilnit a mrdat ještě víc, přežírám-li se k prasknutí, tak se chci přežírat k prasknutí ještě víc, jsem-li pyšný, tak je mi to pořád málo, chci být pyšný pořád víc a víc, všechny chtíče a žádostivosti se zde neustále stupňují právě tím, že jsou neomezeně ukájeny, ale přesto závidím ostatní, že mají tolik co já, nenávidím je za to, a hněvám se na boha za to, že jim dopřává stejně jako mně, věčně přežranému a věčně smilnicímu, protože zde za jednu jedinou sekundu můžu mít tisíckrát více žen, než měl třeba Karel Gott za celý život.

            Jsem tady v očistci sotva týden a ještě jsem se nezastavil, ač nemusím hnout ani prstem. Nedokážu si představit, že bych měl tady nejmíň dalších tisíc let ještě víc smilnit, ještě víc se přežírat, být ještě víc pyšný, ale jiné cesty k očistě evidentně není než přinejmenším dalších tisíc let, smilnit, žrát a dmout se pýchou stále víc a víc!

            Ale co když se mi to nezhnusí ani po tisících letech?

            Jak dlouho zde budu trpět a proklínat boha za tu hojnost všeho?

            To mě ten pohřeb ve svatovítské katedrále s Dukou přišel hodně draho, hned jak se tady Duka objeví, tak mu dám co proto, pěkně mu to vytmavím, ne to si za rámeček nedá, co mu řeknu, chytím ho pod krk a tak s ním budou dlouho vzteky třást, až se z něho všechno to jeho sádlo vytřesu, to u všech svatých přísahám!