Pohřeb Karla Gotta byl totální kýč

Někdo musel říct nahlas, nepříjemnou, ale o to potřebnější pravdu. Ale copak Jana Husa taky neodsoudili kvůli pravdě?

            Najdete nás mezi odpadky a výkaly bezdomovců, na těch nejodpornějších a nejhnusnějších místech, která jsou na hřbitovech jen právě proto, aby na ně mohla být právě taková monstra jako my, i sebevrazi se proti nám musí cítit ve svém koutku jako hřbitovní elita, neboť mimo nás nižší kasty mezi nebožtíky už není.

            Marně byste na našich hrobech hledali alespoň titěrné jmenovky, natož opulentní pomníky. Našimi jedinými pomníky jsou hovna těch, kteří na naše hroby serou jen proto, že se jinde nikde vysrat nemůžou, nemajíce domova. Na dušičky se naše hroby neprohýbají pod tíhou věnců, a v noci otnou v té nejčernější tmě, jakou si lze představit, nenajde se nikdo, kdo by na nás vzpomínal, alespoň ve zlém.

            Jsme zatraceni, zcela zapomenuti, připraveni o jakoukoliv důstojnost, zbaveni jména, nehodni politování, jsme ti, kteří si dovolili mít jiný než jedině správný názor na smrt a pohřeb Karla Gotta, jsme ti, kteří všechno to běsnění kolem Gotta považovali za projev té největší lidské hlouposti a samotné poslední rozloučení s ním za naprostý a totální kýč.

            Za to a za nic jiného jsme byli potrestáni!

            Nechápali jsme k čemu je zapalování svíček, jak to pomůže již mrtvému člověku.

            Respektive jsme to chápali dobře, totiž chápali jsme, že to lidé nedělají kvůli mrtvému Gottovi, ale že to dělají kvůli sobě, kvůli stádnímu pudu, který jim vnutil pocit, že když zapálí svíčku za Gotta, budou součástí něčeho velikého, mystického, a opravdu nebylo cílem toho nic jiného než rozplynutí se v kolektivním nevědomí.

            „Zapalování svíček za mrtvé je hloupost!“ nedokázali jsme zamlčet tuto pravdu, stejně jako jsme nedokázali zamlčet, že poslední rozloučení s Karlem Gottem, je stádní manifestace nevkusu a kýče.

            Tím jsme se provinili a ničím jiným!

            Za tuto pravdu nás k věčnému zatracení odsoudil sám Václav Klaus ml. označiv nás za lepšolidi.

            A tak, když jsme konečně zdechli, nikdo nepocítil byť jen sebemenší záchvěv smutku. Nikdo kvůli nám nevytvářel řeky planoucích voskovic u našich domovů, nikoho z nás kvůli tomu neproklínali sousedé. Naše mrtvoly nebyly nikde vystavovány, aby se lidé mohli před nimi poklonit a pak se tím všude chválit, že slyšeli kompresor, který naše mrtvoly chladil, aby se nerozpadly dřív, než se z naší smrti nevytříská co nejvíc.

            My jsme neměli pohřeb ve svatovítské katedrále, celebrovaný tučným kardinálem, nezpívala nám tam Lucie Bílá Ave Maria, v jejím podání tu nejproflákajší sračku, naše mrtvoly pak nevezla policejní do krematoria, jež by bylo kvůli nám celé zavřeno.

            Ano, nic z toho jsme neměli a náš popel byl vysypán do těch nejodpornějších žump, dle hesla svůj ke svému, kdepak by nás pohřbili na Slavíně mezi skutečnou elitu!

            Tvrději jsme už potrestáni být nemohli.

            V našich hrobech je strašlivé ticho, nehraje nám tam žádné rádio, ani televize, neulehčují nám naše nebytí písně Karla Gotta jako těm šťastlivcům, kteří vždy drželi hubu a krok. My jsme i po smrti potrestání těmi největšími mukami, totiž přemýšlením, a proto námi stejně tak jako živí, opovrhují i mrtví.

            Dnes k nám přibyl nový soudruh, pohřbený v noci v pytli od granulí pro kočky.

            „Vítej mezi prokletými, vítej v pekle!“ přivítali jsme se a hned jsme se jej zeptali, za co je tady.

            „Ale,  když jsem viděl v novinách fotky ze Žofína, tak jsem na sociální síti zvolal: ,Tolik kytek, taková škoda!

            Kytky přece nemůžou za to, že Gott umřel!’

            Jenže vysvětlujte to lidem!

            Kdosi mne hned udal a do hodiny jsem byl prohlášen za lepšočlověka a tak odsouzen k zatracení,“ vysvětloval nově příchozí, aby hned dodal, „safra, cosi mne napadlo!

            Totiž to, že Gott odzpíval víc za nynějšího režimu než za normalizace, proto nynější hysterie kolem jeho smrti sotva může být považována za generální pardon normalizaci, ba právě naopak, Gott je ztělesněním polistopadového vývoje, protože ta normalizační Gottova normalizační kariéra trvala sotva dvacet let, kdežto ta polistopadová let třicet.

            Safra, nevíte, co to je?“

            „To je myšlenka, projev myšlení.

            Toto myšlení tě teď bude mučit a trápit jako nás všechny, takový je náš trest,“ vysvětlili jsme nově příchozímu, který se se z toho rozplakal.

            „Přemýšlet celou věčnost, panebože!“ lkal, ale ne nad Gottem, jak se sluší a patří, nýbrž nad sebou, nehodným člověkem a proto skončil tam, kde skončil, v pekle.