Pohoda v Rusku a mrtvo v normalizovaném Česku

Tobě, mladý kamaráde, je určen tento článek o zemi, kde pozítří znamená již předevčírem, a kde není tak mrtvo, jako u nás v Porubě, kde sa i ten bludny kamen na Vřesinske za posledni leta nepohnul ani o piď

V Rusku jsem byl naposled před osmi lety.

Dostal jsem se tam docela jednoduše. Nastoupil jsem v Kerči na trajekt, na „parom“, jak mu říkali, takový docela malý trajekt a za dvacet minut už stál ve frontě na ruské straně Kerčského průlivu.

Přiznávám ovšem, že to bylo ještě před sankcemi a Kerč byl vlastně tehdy ještě ukrajinský, pokud si dobře vzpomínám, pokud mě má paměť neklame.

Nu, od té doby jsem v Rusku nebyl, až teď.

Slyšel jsem z mnoha stran, jak je na tom Rusko teď dobře, jak mu sankce jdou vyloženě k duhu.

„Čéče, kapely tam na ulicích vyhrávají až do rána, ne jak tady u nás, v policejním státě!“ referoval mi jeden známý, co se právě vrátil z Ruska plný dojmů, duch svobody z něho přímo vanul.

Teď už nebylo nad čím váhat!

Všeho jsem nechal a vydal se tam, kam mě to odjakživa táhlo, navštívit své přátele v městečku Těmrjuk, které jsem neviděl již osm let.

To bylo radosti, když jsem zaklepal na dveře jedné z typicky jihoruských moderních vil a chvíli na to se v nich objevila Praskovja Ivanovna, stejně tak upravená, jako když jsme se před osmi lety loučili.

„Pojďte dál, Ivan Jegorovič za chvíli přijde z práce,“ zvala mě Praskovja Ivanovna dál, když jsme se jaksepatří přivítali.

„Cože?

Vždyť je teprve šest hodin odpoledne!

Ivan Jegorovič už nepracuje u policie?“ podivil jsem nad brzkým příchodem drahého Ivana Jegoroviče, neboť ten v Těmrjuku nebyl nikým jiným než policejním náčelníkem.“

„Pracoval, co by nepracoval.

Ale u nás je teď všechno jinak než před sankcemi,“ řekla mi Praskovja Ivanovna a zvolala, „my o vlku, a vlk doma!“

A opravdu před domkem zastavil nádherný nový mercedes a z něho vystoupil Ivan Jegorovič, hezky v uniformě, s typickou, svým průměrem připomínající kolo od traktoru, čepicí na hlavě.

„Co jsou sankce, mám teď mnohem míň práce,“ vysvětlil mi Ivan Jegorovič už v obývacím pokoji, v jehož rohu se nacházel obrázek Putina, u něhož hořelo věčné světlo, „tak to prostě je.

Život je teď u nás úplně jiný, ostatně sám se o tom můžete přesvědčit.

Najíme se, počkáme, až se setmí, a pak vyrazíme do města, pokud ovšem nebudete proti!“

Jak bych mohl být proti!

Najedli jsme se, počkali a pak vyrazili do města.

„Ty sankce nám jdou evidentně k duhu.

Před nimi jsme na tom, byli se svobodou, nutno říct, všelijak.

I nějaké ty demonstrace se u nás rozháněli, sem tam se i někdo odsoudil, preventivě samozřejmě,“ vykládal mi Ivan Jegorovič, teď už v civilu, když jsme vyrazili do centra Těmrjuku, „ale teď jsme na tom se svobodou mnohem líp a vůbec tak nějak celkově jsme na tom mnohem líp.“

Ivan Jegorovič nelhal.

Centrum Těmrjuku se hemžilo, ačkoliv už bylo dobře devět hodin večer, lidmi.

Na chodníku byl každých deset metrů hlouček lidí, v jehož středu tančil milicionář kozáčka, k němuž mu další dva milicionáři hráli na balalajku.

„Dbáme na to, aby všichni policisté uměli tančit a zpívat, asi jako v klipu ,Black and White’,“ vysvětlil mi Ivan Jegorovič, ale to už jsme div nevrazili do jednoho z mnoha chorovodů, které bylo lze spatřit všude kolem.

Jaký to rozdíl ve srovnání s mým rodným městem, kde všichni v devět hodin večer už chrní, protože ráno vyrážejí do některé z montoven!

Tam mrtvo, a tady živo a veselo, jako by lidé snad ani nemuseli na druhý den do práce, nehledě na to, že sotva u nás potkáte policajta, který by vám místo buzerování zatančil odzemek, aby vám zlepšil náladu.

Ivan Jegorovič jako by mi četl myšlenky, řekl: „Bůh suď, co bude, až ty sankce skončí.

Dělám u policie už skoro dvacet pět let a vím dobře, že nejhorší je, když lidi přičichnou svobodě.

Ale co dělat, když svoboda je tak opojná?

Vám to můžu říct, ale bojím se, abychom o to všechno zase nepřišli, až zruší sankce, aby to nevypadalo jako tam u vás, v devět hodin všude mrtvo jak za normalizace, když jsme vás ještě okupovali.“

„Snad bude Trump rozumný a sankce nezruší,“ řekl jsem a dodal, „víte, Ivane Jegoroviči, co mi teď Těmrjuk připomíná?

Připomíná mi komunistickou Havanu.

Tam lidé, díky americkým sankcím, taky nemusí ráno do práce, baví se a žijí celou noc, ne jak u nás.

Ani nevíte, jak vám závidím vaši svobodu, kterou jste získali a my ztratili.“

Domů jsme přišli až nad ránem ve stavu značně svobodomyslném.

Ivan Jegorovič chrněl až do jedenácti a teprve o půl dvanácté vyrazil do práce.

Ale co mohou mít policajti v Rusku na práci, když je tam větší svoboda než u nás?

Kdybych nemusel, kvůli jakémusi kšeftu, tak se zpátky do domů do Česka ani nevracím, tak přísahám na svou čest!