Počet mrtvých roste, krematoria nestíhají, mediální masírka přitlačila na pilu

Mediální strašení Covidem přešlo, podle předem připraveného scénaře, do další fáze, média nás už straší tím, že když zdechneme na Covid, tak budeme dlouhé týdny ležet někde v mrazáku jako kus masa 

            Dlouho mi trvalo, než jsem v liduprázdných ulicích města, kde je nejvíce mrtvých, narazil na nějakého člověka, kterého bych se mohl zeptat, kde tady najdu ty mrtvé, kterých tady mají nejvíce, protože jsem si nimi chtěl osobnˇpromluvit.

            Naštěstí člověk, kterého jsem zahlédl, jak hází něcodo dutě znějící popelnice, věděl hned, kam mne poslat.

            „To se ví, že tu máme mrtvé, proč bychom neměli. Jsou v Kauflandu, protože tam mají velké mrazáky. Byl jste někdy u nás v Kauflandu?“ řekl mi.

            „Ne, nebyl,“ odpověděl jsem.

„Je to kousek odtud. Stačí, když budete vakcinovaný a pustí vás za mrtvými. Já tam byl za nimi minulý týden. Brr, ti tam mají zimu!

Ale víte, co je zvláštní?

Že si vůbec nestěžují. Totiž na to, že tam mají zimu. No jo, otužování je teď v módě. Ale podruhé už bych tam za nimi nešel. Já vždy raději chodil do Lidlu než do Kauflandu, jenže v Lidlu nemají tak velké mrazáky, trochu to podcenili.

Heleďte, půjdete pořád rovně, a na třetím kruháči odbočíte doprava, pak přebrodíte řeku a jste tam. V Kauflandu.“

Poděkoval jsem za informaci a vydal se udaným směrem. Za patnáct minut už jsem stál před Kauflandem.

„Zde je můj vakcinační průkaz, jsem řádně očipován,“ předložil jsem příslušnému orgánu, který stál před vchodem do Kauflandu svůj mobil, aby z něj odečetl QR kód mého vakcinační průkazu.

„V pořádku, můžete jít,“ zahuhlal orgán skrz respirátor a dodal, „dejte si pozor, dnes jsou mrtví nějak neklidní. Aby ještě tak dnes, nedejbože, přišlo zmrtvýchvstání, to by nám ještě chybělo.“

Pamětliv jeho upozornění, vlezl jsem do mrazáku, který byl v tomto Kauflandu opravdu obrovský. Tam, kde dřív byly uskladněny velké bloky rybího filé z mořské tresky, se teď na sebe mačkali mrtví, jako by mrazák byl vagónem metra v dopravní špičce v těch časech, když ještě lidé nemohli říkat, že nic už nebude jako dřív.

Jeden z těch mrtvých se na mě okamžitě vrhl a začal bědovat: „Vždyť já, vážený pane, mohl ještě žít! Ale už neměli ventilátor! Platím zdravotní pojištění a oni pro mě nemají ventilátor! Řekněte, kde to jsme? Stačilo, aby mne připojili.

A já se místo toho udusil!

Křičel jsem: ,Nemůžu dýchat! Nemůžu dýchat, připojte mě!´

A víte, co mi řekli?

Řekli mi: ,Nezavěšujte, jste v pořadí!´

To je přece jako za komunismu, tehdy taky byly pořadníky na všechno!

A já se místo toho udusil!

Rozumíte, udusil se jako nějaký tuberák!

Taková hanba, že já radši neskočil pod vlak, kde já teď už mohl být!

A víte, kdy mě zpopelní?

Až po velikonocích!

Do té doby musím být tady.“

Ale to už byl u mne už další mrtvý, vtrhl mne svému kolegovi a spustil: „Vždyť já taky, vážený pane, mohl žít! Mě sice připojili na ventilátor, ale pozdě! Však se taky za to moje rodina s nimi soudí! Všechno jsem měl ještě před sebou, bylo mi teprve devadesát!

            A místo toho…, venku padá sníh, je zima, lidé bobují jak o život a já hniju tady v mrazáku!

            Myslíte, že se to nepodepisuje na mojí psychice?

            Drží nás tady jako bychom my mrtví byli prašiví!“

            Ale to už mě uchopil další mrtví a vmetl mi do tváře: „Jako rovnoprávní občané této země, zároveň daňoví poplatníci a jako obyvatelé Evropy cítíme a vnímáme, že jsme hrdy´mi nositeli nikoliv jen daňovy´ch povinností, ale i stovky let budovany´ch a krví vykoupeny´ch práv jednotlivce, žijícího uprostřed starého kontinentu. A budeme si za tím stát.

Nejsme ovce ve stádu, ale svobodní spolutvůrci našeho státu!

Pozvolnému ukrajování osobních svobod říkáme rezolutně dost!.

Příklad Mistra Jana Husa, ktery´ pro pravdu zemřel a následné husitské hnutí připomíná, kam může vést dlouhodobá nespokojenost s poměry v široky´ch vrstvách společnosti. Člověk se liší od ostatních forem života na této planetě právě svou nevypočítatelností.

Nevypočítatelností v pravém slova smyslu, o níž se inženy´ři lidsky´ch duší nesčetněkrát v historii přesvědčili, proto žádáme, abychom byli okamžitě zpopelněni!

Jak říká Mistr Jan, jeden z nás mrtvých: ,Pravda vítězí!´“

„Pravda vítězí!“ zvolali všichni mrtví tak hromově, až se mrazák otřásl ve svých základech.

Mrtví vypadali opravdu nakvašeně, jejich skelné oči žhnuly jako krystaly ledu bezcílně bloudící kosmem, přiznám se, že mi z toho běhal mráz po zádech. Nechtěl jsem riskovat, že si mě mrtví vezmou za svého rukojmího, kterého propustí výměnou za své přednostní zpopelnění, a tak jsem pomalu ustupoval ke dveřím.

Ale když jsem byl u nich, přitiskla se ke mně jedna mrtvá, a zašeptala mi do ucha: „Nemyslete, že jsem jako oni! Já s nimi nemám nic společného! Nechcípla jsem na Covid, jak ti chcípaci tady, ale kvůli koronahysterii, uchlastala jsem se totiž v karanténě. Mně se tady líbí, já jsem tady spokojená, já si na nic nestěžuji, je tady pořád mínus devatenáct. Vyřiďte to, prosím, moji rodině, že mi tady nic nechybí, ať mi sem nic neposílají, jsem tady potravinově i jinak úplně soběstačná“

„Vyřídím! Určitě to vyřídím!“ slíbil jsem, protože slibem neurazíš ani mrtvého a koukal z mrazáku co nejrychleji vypadnout.

„Už je tam dlouho pod zámkem neudržíme. Jsou čím dál drzejší, nedokážou pochopit, že děláme, co můžeme, ale víc krematorií prostě nemáme,“ posteskl si orgán, když jsem mu popsal, jaká v mrazáku panuje dusná nálada, která nemá daleko k uspořádání celonárodní demonstrace mrtvých za svobodné zpopelnění, a zeptal se mě, „a selfíčko jste si s nimi udělal?“

„Panebože, vždyť já na to zapomněl jako na vlastní smrt!“ chytil jsem za hlavu, ale odvahu jít ještě jednou za rozzuřenými mrtvými do mrazáku jsem už v sobě nenašel, co já si teď, Ježíšikriste, dám na Instagram?