Po stopách ruských diplomatů vyhoštěných Obamou na Sibiř

Pravda je jenom jedna. Polopravd je milión. Lží je miliarda. Rozdíl, který jasně vidíte a cítíte, aniž  by vám někdo říkal, co si máte myslet

        Ráno, je ště za tmy, zabouchal na naše dveře západní novinář, dopisovatel jistých mainstreamových novin. Byla mu zima, chtěl se u nás ohřát. Vracel se z východní Sibiře, kde pátral po ruských diplomatech, které tam z USA vyhostil dosluhující prezident Obama.

            Posadili jsme ho rovnou ke kamnům, kde už to příjemně praskalo, nalili mu meltu, dali do ruky krajíc chleba s máslem. Západní novinář se do něj s chutí zakousl, vyprávěje nám, co všechno zažil a vypátral na své investigativní cestě.

„Vydal jsem se na popud nadřízeného redaktora po stopách ruských diplomatů, vyhoštěných na Sibiř americkou administrativou na samém sklonku loňského roku ,“ začal právě takto svoje vyprávění, a my jsme ani nedutali, abychom jej nerušili, „až jsem se nakonec ocitl nedaleko Jakutska, v malém městě Zvězdočka, kde jejich stopy náhle končily.

            Byl třeskutý mráz, příruční teploměr mi ukazoval takřka minus 40 °C.

            ,Co teď?‘ ptal jsem se sám sebe.

            Ale naštěstí šel proti mně nějaký člověk ve válenkách.

            ,Hej, jste místní?‘ zeptám se.

„Místní,“ přikývne ten člověk.

„Nevíte, nejsou ve vašem městečku nějací diplomaté?“ ptám se, dodávaje, „abyste rozuměl, jdu po jejich stopách. Před nedávnem, na sklonku loňského roku byli vyhoštěni z USA. Tady jejich stopy končí.“

„Diplomaté?“ opáčí ten člověk.

„Diplomaté,“ přikývnu a upřesním, „mělo bych ji být pětatřicet, bez jednoho tři tucty.“

„Pětatřicet? Ano, včera přibylo do našeho města pětatřicet osob. Sám jsem je viděl, jak vystupují z obrněných transportérů, celí polámaní. Cesty jsou u nás špatné, samá díra. Divil jsem se, proč nepřiletěli vrtulníkem, takový nerozum!“ odpoví mi člověk.

,Nevíte, kde jsou teď?‘ ptám se.

,Jak bych nevěděl? Kousek za městem! V takovém nízkém baráku,‘ odpoví mi místní občan a ukáže mi rukou, ,půjdete pořád rovně, za hodinu jste tam. Nemůžete to minout, kdysi tan byl gulag.“

Vypravím se udaným směrem a opravdu za hodinu dojdu k nízkému baráku.

Zaklepu na dveře, ale nikdo se neozývá.

Vejdu tedy dovnitř.

V baráku je jedna velká místnost s třípatrovými palandami. Nikde nikdo, ale je vidět, že tady někdo bydlí. V kamnech se topí, u paland jsou tašky a kožené kufry. Vyjdu ven, obejdu barák a vidím, že za barákem je lázeň.

,Určitě budou tam!‘ pomyslím si.

Vejdu do lázně, ovane mě vlhké horko, můj příruční teploměr najednou ukazuje dobře šedesát nad nulou. Všech pětatřicet diplomatů sedí v lázni a šlehá se březovými metlami.

,To jsi ty, Serjožo? Přiložil jsi do kamen?‘ zeptá se mi ten, co je mi nejblíže.

,Já nejsem Serjoža,‘ odpovím po pravdě.

,Vypadáš úplně jako Serjoža. No vážně! Člověk by hned řekl, že jsi Serjoža,‘ odpoví mi diplomat, šlehaje se březovou metlou.

,Jsem západní novinář a jdu po vašich stopách,‘ odpovím mu.

,Západní novinář? Tak to buď, zdráv? Jak se jmenuješ? John? Sedni si k nám,‘ řekne ruský diplomat a křikne na kolegu, který sedí vedle něj, ,Vasjo, posuň se trochu.

Seš ty ale hlupák!

Přijde host, a ty ho ani nepustíš sednout!‘

Vasja se posune, sedám si, kdosi mi podá březovou metlu, začnu se šlehat.

,Nevadí vám, že vás vyhostili z USA na Sibiř?‘ ptám se diplomata, který si mne spletl se Serjožou.

,Co tam, to tam!

Ruskému člověku je nejlíp na Sibiři.

Co chcete dělat ve Washigntonu za soumraku?

Kam se hrabou nějaké USA na Euroasii?

Řekni, Vasjo, kamaráde!‘

,To se ví!‘ zabručí Vasja a na chvíli se přestane šlehat, „stmívá se, člověk hledí smutně z okna ambasády, nikde žádná tundra, jen samé mrakodrapy, srdci se stýská po Sibiři.

Kdyby tam byla v zimě aspoň sanice, člověk by hned zapřáhl trojku, naložil kaviár a bedny šampaňského. Ale ani ta sanice tam v zimě není.

Čert vezmi, Washington , D.C., div, že se tam člověk smutkem neupil.‘

Vasja se začne zase šlehat.

Diplomat, který sedí vedle mne, na to řekne: ,Tak jste slyšel sám. Ruskému člověku je nejlíp na Sibiři. Chválabohu, že nás vyhostili, modlili jsme za to každý den.

Hezky to napište do těch svých západních novin.

Že ruští diplomaté děkují Obamovi za své vyhoštění na Sibiř.

Že se mu až po pás klaní k zemi, jak se sluší a patří.

Ne, že to zas překroutíte.

Pravdy je Západu třeba, pravdy jako soli.

Pravdy o Rusku, o ruském lidu.

Už stačí.“

Diplomat se přestal šlehat a s ním i všichni ostatní diplomaté.

Bylo jich přesně pětatřicet. Vyšli z lázně a vrátili se do baráku.

Chvíli jsem se ještě šlehal, a pak se taky vrátil, sem k nám na Západ.

Ale pravdu napsat nemůžu.

Můj článek by neotiskli

Našim lidem je třeba lhát o Rusku,

Svinská práce, ta žurnalistika!“

Západní novinář si odplivl a nám bylo najednou smutno.

Smutno z toho, že se nám musí lhát.

„Čert, aby to vzal. Chceme vědět o Rusku pravdu!“ vykřikli jsme, načali flašku vodky, abychom ten smutek zapili, jak se sluší a patří, abychom se nestyděli sami před sebou, že nás nejsou plná náměstí.

Pili jsme a pili, Gogol by z nás měl jistě radost, a dokud jsme se neupili, pijeme dosud!