Po Havlovi brzy neštěkne ani pes, ale Gotta budou dál zbožňovat milióny lidí

Dva ve světě nejvíce uznávaní Češi, Havel a Gott, mají doma úplně rozdílnou pozici. Havlův pohřeb je proti pohřbu Karla Gotta učiněná čučkařina, ale aspoň to dokazuje, kdo pro národ, díky bohu, víc znamená a znamenat nepřestane

            Hořce lituji, a navždy litovat budu, že jsem osobně nezúčastnil, ačkoliv jsem tu příležitost měl mnohokrát, hovorů Miloše Zemana a Václava Havla, které se konaly u plápolajícího krbu ve Strakově akademii.

            Jistě, dovedu si je tyto rozhovory celkem dobře představit.

            Miloš Zeman, nalitý jak slíva, bez přerušení celé hodiny cituje pasáže z moudrých knih, které právě přečetl a Václav Havel, nalitý taky jako slíva, mu jen bezmocně přitakává, protože sotva může postavit nějakou vlastní myšlenku vedle toho, co ze sebe chrlí Miloš Zeman, aniž by se nestyděl za její slaboduchost ve srovnání s tím, co mu servíruje Miloš Zeman.

            Ano, dovedu si živě představit tyto dlouhé a nekonečné inspirativní rozhovory, ale autentický zážitek je prostě autentický zážitek, ten nic nenahradí.

            Byl jsem však přítomen rozhovorům dvou největších a ve světě nejuznávanější Čechů (Václav Klaus promine, ale na jeho pohřeb opravdu, ale opravdu tolik lidí nepřijde, i pět set je jen zbožným přáním).

            Říkám rozhovorům, ale vlastně to ani rozhovory nebyly, protože ty dvě, tak unikátní osobnosti, si vlastně neměly co říct.

            „Chci se vás, Karle, zeptat..,“ řekl vždy Václav Havel a pak v rozpacích umlkl.

            Samozřejmě, že se ho chtěl zeptat, jak to bylo s Antichartou a se vším ostatním včetně Zlatých slavíků, ale pak si uvědomil trapnost a hlavně zbytečnost své otázky, protože všichni přece už dávno věděli, jak to bylo s Antichartou a vším ostatním, včetně Zlatách slavíků,  atak raději mlčel.

            „Chci vám, Václave, říct...,“ řekl na to vždy Karel Gott a pak taky utichl, protože chtěl říct, jak to bylo s Antichartou a vším ostatním, včetně Zlatých slavíků, ale rovněž si uvědomil naprostou zbytečnost toho, co chce říct, protože to všichni věděli, a taky raději mlčel.

            A tak tito dva muži, místo toho, aby spolu hovořili, jen mlčeli a tonuli v rozpacích, i když ani já nechápu, proč se spolu nikdy nebavili o ženách, o nich by se měli jistě, co říct, ale osud tomu asi nechtěl, respektive chtěl, aby v ženách tito jejich výteční znalci nenašli společné téma. 

            A teď už jsou oba na pravdě boží!

Jenže už teď je jasné, že Karel Gott bude mít nepochybně větší pohřeb než Václav Havel, takový pohřeb jako Gott už nikdo nikdy v našich dějinách mít nikdy nebude.

            O čem to vypovídá?

            Dle mého soudu to vypovídá o jediném.

            Zatímco Karel Gott byl pan Mistr, Havel byl jen bezvýznamná nula, která snad ty svoje divadelní hry ani nenapsala. Na Gotta budou ještě dlouho vzpomínat milióny lidi, ale po Havlovi už brzy neštěkne ani pes.

            Ale jak je kdesi psáno: „Každému, co jeho jest!“