Plutokrati nás připravují na válku s Ruskem!

Iracionální nenávist k „Rusákům“ se vyvalila z našich médií jako z páchnoucí stoky. Ti, kteří hovoří o svobodě, zavádějí u nás cenzuru. Je třeba, aby si lidé u nás začali spojovat politické skutečnosti, které k sobě opravdu patří!

            Psáno pro Parlamentní listy

                Už desátým rokem projíždějí naší obcí ve dne v noci těžké kamióny.

            Když urgujeme na příslušných místech, aby se vybudoval obchvat, který by nám dal vydechnout, dostává se nám téže odpovědi, že to není třeba, že nynější kalamitní dopravní situace je jen dočasná.

            A když se u nás podíváte na oblohu, neuvidíte nic než letadla, který je naše obloha plná v jakoukoliv hodinu.

            „Odkud se pořád berou ty kamióny?

            A co převážejí?

            A kam letí ta letadla?“ nabízely se nám bez přestání tyto dotěrné otázky, bez nichž bychom si svůj život nedokázali snad už ani představit.

            Dlouho jsme na ně neznali odpověď, než konečně se nám dostalo osvícení a my všechno náhle pochopili, uzřeli pravý stav věcí.

            Stalo se tak dnes. Letošní vegetační sezóna, jak jistě sami víte, nešetřila hojností úrody. Tolik polámaných větví, jež neunesly tíhu vlastních plodů, to generace mileniálů (to chci vidět, jak nám budou dělat na důchody!) ještě nezažila.

            Ovoce je tolik, že dobře půlka musí shnít na zemi, protože ji jednoduše není kde, kdy a jak důstojně zpracovat. Kam se člověk podívá, tam něco omamně hnije na zemi, jako krutá daň za hojnost všeho.

            Dnes jsme sbírali padaná jablka už od samotného rána, abychom z toho zachránili aspoň něco. Bavili jsme se u toho, jak se dalo. Zpívali, vyprávěli si veselé historky z našich vesnických životů. Ale nebylo si lze všimnout, že se do našich myslí vkrádá něco pochmurného, těžkého, nepojmenovatelného. Náš smích byl nakonec těžký a klopotný, připomínali jsme spíš otroky než svobodné lidi, pro něž je největší radostí sklízet bohatou úrodu.

            Nakonec veškerý smích a hovor utichl. Sbírali jsme mlčky, jako bychom měli strach, že jsme odposlouchávaní, nebo jako bychom byli rovnou cenzurováni oč neviditelnějším, o to nelítostnějším cenzorem.

            V takovémto tichu uběhla asi hodina, během níž se nesnesitelná tekutost našich životů, kterou jsme najednou pociťovali, vystupňovala k samotné hranici snesitelnosti.

            A pak se ozval ten výkřik.

            Hlas, který vykřikl, patřil manželce starosty, ženě, o jejíž počestnosti nemohlo být nejmenších pochyb, ale mohl patřit komukoliv z nás.

            „Panebože, vždyť ta naše příroda se připravuje na válku s Ruskem!“ vykřikla starostova manželka, když zvedla ze země kýbl jablek, aby jej vysypala do měchu.

            Pohlédli jsme na ni nechápavě. Ale byla tak bledá, že nám to okamžitě docvaklo, proč je letos tolik ovoce, a nejen to.

            „A proto jezdí tolik kamiónů!“ vykřikl jsem já a rozhodil rukama, „u ruských hranic soustředí se už gigantická vojenská uskupení.

            Přesouvá se tam materiál a i lidské zdroje, aby se mohlo ve vhodný okamžik zaútočit na Rusko!“

            Teď už nemohlo být nejmenších pochyb, že se opravdu chystá válka s Ruskem.

            „Ta válka bude ale hybridní. To je teď takový trend. Ta letadla přepravují do týlu nepřítele celé záškodnické divize. Ale jinak samozřejmě souhlas, Západ se už poučil z chyb Napoleonových i Hitlerových.

            Už nyní je evropský průmysl průmyslem válečným, vše se podřizuje blížící se válce s Ruskem.

            Příroda to vycítila, a proto nás obdařila takovou hojností, abychom si to navěky zapamatovali,“ přikývl starosta, který i letos chce v demokratických a svobodných volbách obhajovat svůj mandát.

            „Válka začne určitě na Den Vítězství.

To jsou Rusové nejvíc naměkko, to pijí nejvíce vodky a taky mají většinu svých zbraní soustředěnu na Rudém náměstí. Sankce jsou už neúčinné. A taky je třeba obsadit Rusko dřív, než jej obsadí Čína, jen tak se nám podaří ukořistit jeho surovinou základnu.

Nesmíme dovolit, aby nám Čína vyfoukla Rusko před nosem.

Takže to vlastně nebude ani válka proti Rusku, ale válka o Rusko!“ začali všichni mluvit jeden přes druhého, jako bychom byli v židovské škole.

Od té chvíle dýchá se nám již mnohem líp, protože se máme na co těšit, ani na Stardance v televizi se už nebudeme muset dívat, abychom se nějak zabavili, veškerou naši mysl zaměstnává blížící se válka s Ruskem, přípravy na ni a taky její radostné očekávání, neboť dá našim životů jistě nový směr a cíl.

„Kdo v ní padne, položí život za Evropskou unii?

Kdo se vrátí a kolik bude mít vyznamenání?

Spáchá Putin sebevraždu jako Hitler?

Za jak dlouho budeme na Sachalinu?

A na Čukotce?

A co na to všechno akciové trhy?“ to jsou teď otázky, které nás teď při sbírání jablek budou nejvíce vzrušovat, abychom při hledání odpovědí na ně cítili příjemné mrazení z předtuchy neodvratného vítězství našich zbraní a našich chrabrých vojsk, která už v duchu vidíme, jak po sedmi letech urputných bojů vítězně vstoupují do osady Zyrjanka na břehu hrdé řeky Kolymy.