Plot na polsko-běloruské hranici je porušením mezinárodního práva a musí se odstranit!

Ploty nemají na hranicích co dělat, my sami jsme za jedním takovým plotem žili desítky let, to jsme už na to zapomněli?

                Byl jsem povolán před mnoha lety na k základní vojenské službě. Vojnu si kroutím na hranicích naší země, takže dobře vím, že se domů se jen tak nepodívám. Hranici se pořád pokouší překročit příslušníci nám zcela cizích pronárodů a nás, prostých vojínů, je třeba na její ochranu víc než kdy jindy.

Bohužel však mladí muži, již dnes nastupují vojenskou službu, nic nevydrží. Nesnesou pohled na mrznoucí a hladové děti na druhé straně plotu. Po několika dnech se psychicky hroutí, páchají sebevraždu, nebo se aspoň o to pokoušejí, tvrdíce v dopisech na rozloučenou, že vrací bohu vstupenku do světa, v němž musí děti hladovět a mrznout.

My, starší, jsme mnohem odolnější a tak spočívá veškerá tíha ochrany hranice na nás.

                Kdyby mě, a se mnou i všechny mé vrstevníky, nyní propustili do civilu, neměl by kdo chránit naši vlast před vpádem těch, kdož se pokouší prolomit naši obranu pomocí kamení, které na nás házejí zpoza plotu, jenž jsme na hranici zbudovali a jenž musíme i neustále opravovat.

                Dnes jsem ovšem obdržel po delším čase zprávu ze svého domova. Je to už druhý dopis, co mi přišel od chvíle, co jsem narukoval.

Skoro jsem již zapomněl číst, na knihy, ani sociální sítě tady není čas, žijeme v permanentní bojové pohotovosti, ale nakonec se mi přece jen podařilo obsah dopisu, který mi osobně předal velitel naší čety, přečíst a pochopit.

„Mysleli jsme si, že si již dávno mrtvý, jako spousta jiných mužů tvého ročníku, kteří byli povoláni k vojenské službě na hranici stejně jako ty, a již se z ní nikdy nevrátí domů ke svým rodičům a nevěstám. Ale nedávno jsme se dozvěděli ze spolehlivého zdroje, že tomu tak není, že jsi stále neobětoval svůj život za vlast.

Jak je to možné?

Na hranicích naší země odehrávají se přece krvavé boje a je to už tak dlouho, co jsi dostal povolávací rozkaz a odešel bránit hranice, vzpomínka na ten den, kdy ses námi loučil, už v našich hlavách docela vybledla!

Měl jsi kufr, nebo neměl?

A přece vše nasvědčuje, alespoň podle informací, které máme k dispozici, že jsi stále na živu, že tě štěstí stále neopustilo!

Je-li tomu skutečně tak, pravdivost těch informací si ovšem nemůžeme nijak ověřit, zpravujeme tě tímto dopisem, že u nás za ty roky, co jsi pryč, není takřka nic nového, jen přistavěli další garáž. Jinak je vše při starém, brzy se chystáme oslavit vánoce tak jako každý rok. Zítra, nebo pozítří budeme již péct perníčky, i když někteří lidé říkají, že je to ještě příliš brzy, že máme ještě jeden týden počkat, ale my už máme rum koupený, zásobování funguje pořád obstojně.

Jen nedávno jsme prodali jednu krávu. Ale tu si už nemůžeš pamatovat, přišla na tento svět až po tvém odchodu na vojnu. Byla pěkná, srst se jí zdravě leskla, ani s paznehty neměla žádné problémy. Ale špatně dojila, sotva hrnek mléka za den, nebyl z ní žádný užitek. Šla na jatka, dali nám za ní stovku za kilogram živé váhy, ani jsme nemuseli příliš smlouvat a to jsme byli ochotní jít až na devadesát korun za kilo, člověka taková drobnost potěší.

Budeš-li mít někdy čas, napiš nám, jak se ti daří.

Je to tam na hranicích opravdu tak drsné, jak nám ukazují v televizi?

Někteří lidé říkají, že je to všechno podvod, že na hranicích ve skutečnosti panuje pokoj a mír, že je to jen záminka k zákazu nočního vycházení. Ty ale budeš vědět, jak se věci skutečně mají, a co nám napíšeš, tomu zcela uvěříme. Klidně i tomu, že tam za plotem mrznou a hladovějí děti. Doufáme, že aspoň vy jste teple oblečení a že nestrádáte hladem.

Veškeré naše štěstí i naše životy závisejí přeci na vás, kteří střežíte naše hranice, na vaši odvaze a statečnosti. Budeme na tebe myslet, na to, jak nám chybíš při práci na poli, i kolem dobytka. Už aby ses vrátil a žil jak dřív, to ti přejeme, založil rodinu, přivedl si pracovitou a skromnou ženu,“ psalo se v tom dopise, který jsem dostal z domova.

„Něco nového doma?“ zeptal se mne velitel čety, muž asi o dva roky starší než já, s tváří zjizvenou od kamenů, když jsem dopis konečně dočetl.

„Nic, jen doma prodali krávu,“ odpověděl jsem.

„U nás doma taky není nic nového. Kdyby bylo, jistě by mi o tom napsali, vědí, že žiji, dávám o sobě vědět každý měsíc,“ řekl velitel čety a povzdechl si, „domů se jen tak nepodíváme. Nemůžeme odtud odejít, to by byl konec. Kurvy, už zase útočí, chtějí se dostat k nám!“

Z druhé strany hranice opravdu zase začalo na nás létat kamení. Přiskočili jsme k vodnímu dělu a vyslali k hranici dobře mířený proud vody, který příval kamení po chvíli zastavil. Vody do děl máme, chválabohu, dost, zrovna nedávno jsme v hloubce sta metrů narazili na vydatný pramen, dokonce termální, děti na druhé straně plotu už aspoň nebudou mrznout.         

.