Píšeš kritické blogy o islámu? Tak skončíš v pekle!

Zhoubné multi kulti a neméně zhoubná politická korektnost prosakují už i do nejvyšších mocenských pater Bytí. Kritizuješ islám? Počítej s tím, že u Posledního soudu špatně dopadneš!

            Stalo se, co muselo se stát, protože to bylo už dávno předpovězeno.

            Nadešel soudný den, konec tohoto dočasného světa, který byl stvořen tichosti a takřka beze svědků (včetně Jehovových), jen proto, aby mohl být pak o to s větší pompou zničen.

            Hroby se otevíraly jak obchody o nedělích, mrtví z nich vstávali, chystajíce se k poslednímu k soudu, a stejně tak i ti, které konec světa zastihl při životě.

            Hříšníci, vyvrhelové, ateisté se třásli strachem, neboť uviděli nyní v celé jeho ohavné kráse hnus svých bezbožných životů. Lidé čistí, křesťané, však plesali a radovali se z konce světa div ne jako malé děti. Oblečení v bílá, v krvi beránkově vypraná roucha, vypadali už teď jako andělé, doživotní rezidenti božího království s přednostním právem parkovat kdekoliv.

            Jako první člověk předstoupil před soudce Adam, po něm jeho žena Eva, a pak další miliardy a miliardy lidských bytostí, jež měly být souzeny spravedlivě podle svých skutků, nalevo bylo peklo a věčné zatracení, napravo boží království a spása.

            X. stál téměř až na samém konci tohoto gigantického lidského hadu, neboť když přišel konec světa, ještě žil. Byl v tu chvíli právě u svaté zpovědi. Sekundu po té, co dostal rozhřešení, upřímně jako vždy litujících svých hříchů, přišel konec světa.

            Ne všichni měli takové štěstí!

            Proto se X. posledního soudu nebál, nemaje díky šťastnému načasování svaté zpovědi žádných hříchů, za něž by mohl být souzen.

            Jediné, co mu na konci světa, na tomto čekání na poslední soud vadilo, bylo to, že před ním stál muslim.

To bylo opravdu nepříjemné, protože X. muslimy nenáviděl, považoval je za největší zlo na celém světě. A i kdyby za to měl být ukřižován neomarxisty (což bohužel nebyl, protože jinak by se určitě stal svatým mučedníkem) a trpět na kříži jako ten, v jehož zmrtvýchvstání věřil, nebyl by ochoten připustit, že i muslimové jsou lidé.

Ale lidská řada naštěstí postupovala rychle vpřed. Utrpení X. z toho, že musí stát za muslimem, nebylo proto zase až tak velké. Navíc se X. sebeukájel pomyšlením, že uvidí, jako jeho Pán, Ježíš Kristus, posílá muslima do pekla.

Sotva mohlo být něco slastnějšího než představa toho!

Už ve chvíli, kdy přišel muslim před Soudce, aby byl spravedlivě odsouzen, jásala duše X. radostí: „Teď to přijde! Teď to přijde!“

A přišlo to.

Ale přišlo cosi podivného, zcela nečekaného!
            „Ty´s muslim?“ zeptal se Soudce příjemným barytonem souzeného.

„Ano,“ přikývl souzený po pravdě, protože při posledním soudu mluví se jen pravda.

„Věříš, že není boha mimo boha?“ zeptal se Soudce.

„Ano, věřím,“ přikývl souzený.

„Najel si nákladním autem do davu lidí a desítky jich usmrtil?“ zeptal se Soudce.

„Ano, najel,“ přikývl souzený.

„Udělal jsi to, protože jsi věřil v boha, v jeho jménu, udělal jsi to proto, aby ses dostal do ráje, do božího příbytku, udělal jsi to proto, že ti to tak přikazovala svatá kniha?“ zeptal se Soudce.

„Ano, proto jsem to udělal, ve jménu boha, který je veliký, abych se dostal do ráje, do božího příbytku,“ přikývl souzený.

„Buď zapsán do Knihy života!“ zvolal Soudce, odůvodňuje svůj rozsudek, „věřil jsi v boha, konal jsi to, co ti přikazovala svatá kniha, její verše.

Tvá horoucí víra tě spasila, neboť jsem pravil: ,Věř a tvá víra tě uzdraví!‘

Vejdi do mého království a raduj se z boží lásky, jsi spasen!“

Ozvaly se fanfáry jak z Libuše, odněkud snesli se dva andělé, uchopili spaseného v podpaždí, vznesli se s ním, transportující jej letecky do božího království.

X. na to hleděl s otevřenou hubou. Jakkoliv byl hluboce věřícím člověkem, jakkoliv chodil každou neděli do kostela, o štědrém dni se postil, tomu, co viděl na vlastní oč, uvěřit nemohl! 

Muslim se dostal do božího království!

Ale to už se i on sám ocitl před Soudcem. To, o čem dokáže mluvit každý farář s nadšením celé hodiny, jak každý bude spravedlivě souzen, se stalo skutečností, přítomným okamžikem.

„Jsi křesťan?“ zeptal se Soudce souzeného.

„Ano, jsem křesťan!“ vykřikl hrdě souzený.

„Věříš, že jsem zemřel na kříži, třetího dne vstal z mrtvých a vstoupil na nebe?“ zeptal se Soudce souzeného.

„Ano, věřím! Nikdy jsem nevěřil ničemu jinému!“ vykřikl hrdě souzený, padnuv na kolena.

 Tu se však Soudcův vlídný a mírný obličej zachmuřil.

„Nenáviděl jsi muslimy?“ zeptal se souzeného.

„Ano, nenáviděl! Nenáviděl, protože jsem věřil v Tebe, Můj Pane!“ zvolal hrdě odsouzený.

„Buď navěky zatracen!“ vyřkl Soudce svůj spravedlivý ortel.

„Cože?!“ vytřeštil souzený zrak na Soudce, nevěře svým vlastním uším, třebaže bylo řečeno, že kdo má uši, ať slyší, „to musí být omyl! Já jsem křesťan! Před chvílí jsem byl u zpovědi! Pan farář mi dal rozhřešení! Nemám žádných hříchů!“

Obličej Soudce se zkřivil odporem: „Jsi křesťan, a nenáviděl jsi muslimy, ač ti svatá kniha přikazuje pravý opak. V muslimech jsi nenáviděl mého Otce, i mne, jeho Syna, i Ducha svatého, neboť i muslimové jsou součástí zázraku božího stvoření.

Nenávidíš-li cokoliv, co bylo stvořeno bohem, pak nenávidíš i boha samotného!

Nebo chceš říct, že muslimové nejsou součástí božího zázraku stvoření?

Že nejsou obsaženi v mysli mého Otce tak, jako jsem tam obsažen já, Syn, jako je tam obsaženo všechno, protože nic mimo boha není, nemůže být?

Kdo stvořil muslimy, když ne bůh?“

„Chtěli ovládnout svět! Podrobit si Evropu pod vlajkou Alláhovou!“ vykřikl zoufale souzený.

Soudce však přísně pravil: „Jediným vládcem světa je bůh!

A jediným skutečným světem je boží království!
            Nebo snad o tom pochybuješ?

Pochybuješ o tom, že by všemohoucí bůh v jediném zlomku okamžiku nedokázal smést muslimy z povrchu zemského, jestliže by jejich existence byla v rozporu s jeho božím záměrem?

Pochybuješ o tom, že by všemohoucí bůh nedokázal zabít bleskem každého Proroka už v okamžiku jeho narození, nebo rovnou početí, kdyby tento Prorok hlásal něco, co je v rozporu s jeho božím záměrem?

Pokud o tomto pochybuješ, pak pochybuješ o všemohoucnosti boha, dopouštíš se mnohem většího hříchu, než kdybys nebyl v něho věřil, ani co se za můj nehet vejde.

Svatá kniha ti přikazuje odevzdat se zcela boží vůli. Ale ty o této boží vůli pochybuješ, a přitom chceš být v božím království.“

„Ale oni přece věří ve falešného boha! Nevěří v Tebe, Můj Pane, jako já!“ zaúpěl ještě X.

„Není žádných falešných bohů! Je jen jeden jediný bůh! Každý, kdo věří v boha, věří v boha skutečného. Ale ty v boha nevěříš!

Jen ten je skutečný křesťan, kdo byl exotem na zemi!

Ale ty nejsi exot!

Ty věříš jen ve svou spásu, proto buď zatracen!“ zůstal neoblomným Soudce.

Nebohý X. už nestačil nic říct.

Ozvalo se ponuré dunění, odněkud vynořili se temní andělé, kteří jako by se právě vraceli z helovínského mecheche. Uchopili X. v podpaždí a, jakkoliv se X. vší silou tomu bránil, vznesli se s ním, transportující ho letecky do pekla, odkud se ozýval pláč a skřípění zubů.

Aby toho nebylo dost, skončil X. ve stejném kotli vařící smůly, v němž se věčně smažil i prof. Halík.

Ten, přes veškeré utrpení, neztrácel svůj zoufalý sluníčkářsko katolický optimismus.

Sténající pekelnými mukami, bez přestání opakoval: „Toto peklo je vlastně pro nás křesťany, a katolíky především, ráj sui generis, jelikož teď už s jistotou víme, že bůh existuje, protože jinak bychom se v tomto pekle, kde jsou dokonale reinterpretovány naše životy, vůbec neocitli.“

A tak se X. trpěl v dvojnásobném pekle s dvojnásobnou porcí muk.

Přitom možná stačilo tak strašlivě málo, a mohl se místo toho tetelit blahem v božím království!

Jo, je to pěkné svinstvo, ta politická korektnost, bůh mě potrestej svatořečením, jestli jsem svévolně přidal nebo ubral byť jedno jediné slovo!