Pětina mladých učitelů chce opustit školství kvůli vztahům se staršími kolegy

Školství houfně opouštějí mladí učitelé. Vadí jím špatné vztahy se staršími kolegy a proto dávají školství vale...

Přijdu domů z práce, těžké, lopotné, ale přece radostné, protože veřejně prospěšné.

Doma na stole na mne už čeká včerejší chléb a nůž, který má zoubky. A taky kostěnou střenku, dostal jsem jej kdysi od svých studentů k jmeninám. Ukrojím si tlustý krajíc, mnohdy však jen skývu a dychtivě se do chleba zakousnu. Trhám, doslova rvu hedvábnou střídu svými ústy a cítím jak se mne celého, od konečků prstů až po kořínky vlasů zmocňuje nesmírná blaženost.

Ne, že by ve školní jídelně, v níž se stravuji již rovných třicet let, vařili špatně. Naopak, vaří v ní skvěle a já se vždy těším na oběd, ať je na něj cokoliv. Ale chléb vezdejší je chléb, docela obyčejný a suchý, dokonce ani neposolený, je prostě chléb vezdejší.

Ale někdy se, poslední dobou vlastně dost často, u této hostiny zarazím.

Odložím chléb, pohlédnu na své ruce a smutně si povzdechnu: „Dnes další mladý člověk utekl ze školství! Je to opravdu tak těžké sedět se mnou ve sborovně, mít mě za kolegu? Jistě je to zase moje vina, že utekl, rezignoval na poslání pedagoga!“

Rozhlédnu se kolem sebe a všechno mi dává za pravdu.

Je to moje vina!

Je to tak těžké, ba nemožné sedět se mnou ve sborovně!

Vezmu chléb a začnu jej opět jíst. Ale moje sousta mi hořknou v ústech takřka nesnesitelně.

Převaluji je v ústní dutině velmi dlouho a pak je ztěžka, téměř ze všech sil spolknu. Trvá to nekonečně dlouho, než do sebe dostanu celou skývu. Pak se zvednu, dovleču se k posteli a ztěžka se do ní svalím. Bezmyšlenkovitě hledím do stropu a odevzdaně čekám, až se mne zmocní spánek, protože ta chvíle, ten okamžik je pro mě, starého tchoře, vždy kýženým vysvobozením...

Zdroj: iDNES Chování žáků i vztahy s kolegy. Proč chce pětina mladých učitelů opustit školství