Pěkná dovolenka na Ukrajině

Chlastat a žrát! Tak má vypadat pěkná a ideální dovolená! A když se taková dovolená povede, je na co vzpomínat...

            Ladik je pro mě nádherný případ ukázkově statečného člověka. Ačkoliv se Podkarpatská Rus (kterou k nám přifařil Západ na základě Trianonské mírové smlouvy) nachází jen pouhých 1200 kilometrů od Chersonu (kdysi jsem tam cestou z Kerče do Lvova zkysnul sedm hodin) nebál se Ladik vyrazit tam na hezkou a především zaslouženou dovolenou.

            Však jsem mu taky svůj obdiv vyjádřil

            „Ty jsi, Ladiku, statečný jak prase, fakt. Já bych tam teď nejel ani za nic. Vždyť je to jen 1200 kilometrů od Chersonu! Zrovna tam Ukrajinci ostřelovali raketami vlastní nemocnici, aby to mohli svést na Rusko!

            Fašisti jedni zasraní!

            Já ti řeknu, že toto, kurva, není moje válka!

            Ty fašistické zfetované zrůdy jsou schopné ostřelovat i Užhorod, aby to pak mohli svést na Rusko a pak ho vojensky napadnout pod záminkou toho, že jim jde jen a jen o vlastní bezpečnost!

            Já ti říkám, a říkám ti to už pěkně dlouho, že se chystají druhé Gliwice. A ty Gliwice, to bude Užhorod, nebo Čop, aby banderovci mohli napadnout i Maďarsko!

            Jsi fakt statečný, Ladiku, že tam jedeš! Vždyť to už skoro jako mobilizace, to nás taky Američani naženou na Ukrajinu!“ chválil jsem Ladika za jeho odvahu a pak dodal, „jo, a když už tam jedeš, nemrkl by ses, prosím, tě do Volovce?

            Hned u nádraží, napravo, když jsi z něho vyšel, byla taková malá pekárna.

            Chodil jsem tam každý rok kupovat povidlové buchty a vždycky tam byla stejná prodavačka, taková mladá buchta.

            Člověče, mně by zajímalo, jestli tam ta buchta pořád je, protože, já ti tam byl naposled před třinácti rukama, to jsi byl, Ladiku, ještě na houbách, nebo jestli taky zdrhla sem k nám.

            Ale pozor, Ladiku!

            Ty buchty s povidly tam měly vždycky až ve dvě, jednou jsem si kvůli tomu nechal ujet i vlak do Mukačevo.

            Zajdi tam, prosím!“

            Ladik mi to slíbil a já nebyl dalek věřit tomu, že ho vidím naposled, vždyť do Chersonu je to jen něco málo přes 1200 kilometrů.

            Ale dnes ráno ke mně přiběhla domovnice a radostně křičela: „Ladik se vrátil! Ladik se vrátil z války!“

            „Ne z války! Ale z dovolenky se vrátil!“ upozornil jsem domovnici, načež mi vytryskly slzy dojetí.

            A tamhle už Ladik jde, aby mi sdělil, jestli je ve Volovci pořád ještě ta pekárna a jestli je tam pořád ještě ta buchta jako před třinácti lety.

            Vypadá jako vždy, nažraný a spokojený, brzy už bude u mě, posadí se za stůl, začne vyprávět, co všechno sežral a vychlastal, a pak mi řekne to, na co nejvíc čekám, a co bych si zjistil, kdybych nebyl strachem posraný až za ušima, už dávno sám…