Pavel Rychetský nám tak trochu víc zalhal, a kdo lže, ten i krade, protože všichni kradou!

Pavel Rychetský je kritizován, že jako předseda Ústavního soudu podpořil zrušení čáti volební zákona, který před léty jako místopředseda vlády prosazoval. Brání se, že už tenkrát byl proti. Nebyl! Lže!

            Vždy jsem věděl, že Káťa není jen tak někdo, že v té její hlavince je skryto mnohem víc než jen pouhý slepičí mozek, a její uši?

            Uši má přímo božské, jako stvořené pro náušnice od těch největších mistrů kovářského řemesla.

            Ale teď nešlo o náušnice, teď šlo o mnohem víc. Šlo o pravdu, o konzistentnost, o to, že nález ústavního soudu ve věci volebního zákona nemusí vůbec být tím, čím se zdá, tedy aktem spravedlnosti, ale branou do jiné dimenze, kde vládne lež a nekonzistentnost, prostě branou do pekla!

            „Musíš mi najít důkaz, že Rychetský nekonzistentní a že lže, kudy chodí! Důkaz, že takový člověk jako on je schopen všeho a že pro svoji mravní zkaženost není hoden funkce předsedy ústavního soudu, že všechny nálezy ústavního soudu jsou prostě nulitní, že nikoho k ničemu nezavazují, protože nálezy instituce, v jejímž čele stojí usvědčený lhář, je nutné prostě ignorovat!“

            O to jsem požádal Káťu a vůbec nepochyboval, že to zvládne. Každá druhá žena by s tím měla problém, ale Káťa ne. Věděl jsem, že hravě dokáže, jak moc špinavou hru patriotů předseda Ústavního soudu hraje, jak mu jde jen o blbé politikaření, kdežto blaho vlasti, natož nějaká ústavnost, jsou mu ukradené.

            A nemýlil jsem se jako vždy, v Kátě se prostě nejde mýlit. Co jí řeknete, to udělá a udělala to i teď.

            „Mám to,“ řekla Káťa, když jsem si k ní přisedl do luxusního elektromobilu, v němž jsme se pracovně scházeli na třetím podlaží jednoho z mnoha parkovacího domů, „lhal!“

            „Svině jedna, já to věděl, že lže! Zmetek jeden nekonzistentní!“ vykřikl jsem radostí, protože moje jasnozřivá teorie, že je to jedna velká účelovka, nebo rovnou spiknutí se teď potvrdila, a dodal, „tak, co jsi na něho našla?“

            „Je toho fůra. Kolik máš času?“ zeptala se Káťa.

            „Na tebe si vždy čas udělám, Káťo. Mluv, jsem jedno velké ucho!“ řekl jsem.

            „Samotné rozhodnutí ústavní soudu, o které ti jde, bylo, aspoň podle mého soudu, v pořádku. Ale už ne načasovaní. Měli s tím počkat a zrušit ty sporné pasáže až hezky po volbách, když už by to nemělo na nic vliv,“ řekla Káťa a pokračovala, „kdyby se takto rozhodli třeba už před rokem, neřekla bych proti tomu ani ň, ještě bych vynášela ústavní soud do nebes.

Naši politici by se jistě shodli na nějaké podobě volebního zákona, takže by mi vůbec nevadilo, kdyby třeba Babiš kvůli tomu nevyhrál volby. Ba právě naopak, protože čestná prohra vždy váží, tedy aspoň u mne, víc než nečestné vítězství. Ale takto, krátce před volbami, je to jasná podpásovka, ne-li pokus o státní převrat.“

            „Jasně, že je to podpásovka! Puč! A řeknu ti, že i kdyby se tak rozhodli před rokem, taky by to taky byla podpásovka jak kráva, to mi nikdo nevymluví.

Přesně jak, říkáš, měli to nechat tak, a rozhodnout se po volbách, třeba i nesprávně, třeba to i nezrušit, ale až po volbách, určitě až po volbách, ať vítěz bere vše!“ přitakal jsem.

            „Ale je tady ještě něco, mnohem vážnějšího, co ten nález ústavního soudu, pro který hlasovalo jedenáct zbabělců, jedenáct Jidášů, proti čtyřem čestným lidem, zpochybňuje v samotných základech, totiž nekonzistentnost Rychetského,“ řekla Káťa.

            „Svině jedna nekonzistentní!“ vykřikl jsem rozhořčen jako kulak, kterého právě rozkulačili.

            „Něco jiného nám říkal do očí před dvaceti lety jako senátor, a něco jiného říká teď jako předseda Ústavního soudu. Tady to, podívej se na to, to řekl v Senátu v roce 2000 na adresu volebního zákona,“ vytáhla Káťa břidlicovou tabulku a podala mi ji.

            „Ukaž,“ řekl jsem a ve svitu zlodějské lucerny, kterou jsem rozsvítil křesadlem, nahlas četl, co bylo na tabulce napsáno, „je to opravdu útok na demokracii? Nebudu mluvit tak dlouho, jako někteří kolegové. Pokusím se stručně říci, co si myslím, že je demokracie.

Demokracie je především vláda většiny.

Je to vláda na čas, dočasná vláda většiny, tzn., že je povinnost opakovaně dávat možnost znovu vygenerovat tuto většinu.

Kdyby byla pravda většina těch argumentů, které zde zazněly, tak bychom žili ve světě, kde jsou zrůdné nedemokratické systémy, jako je Velká Británie a USA, ale dnes i Francie, která volí také většinovým systémem, protože tam propadá mnohem větší procento hlasů, jak známo.

Volební systém ovšem má především funkci vytvořit prostředek k tomu, aby se generovala většinová politická vůle, protože demokracie je vláda většiny. Většinový systém proto vědomě, a nikdo mu to nevyčítá, ani z teoretiků, ani z politiků, nedodržuje přesný princip zrcadla a proces generace, generování většinové politické vůle svěřuje již voličům do voleb.“

            Dál jsem už číst nemohl. Hnusem se mi sevřelo hrdlo. Politické pozadí skandálního rozhodnutí ústavního soudu nyní vyplulo na povrch horizontu událostí v celé své zrůdnosti, teď už ani Pepek Vyskoč nemohl pochybovat, o tom, že jde o jasnou účelovku.

            „Slova, která pan Rychetský pronesl tenkrát v Senátu, tedy rozhodně zaváděná volební pravidla nezpochybňovala ani nekritizovala. Ale právě naopak obhajovala. Takže pokud nyní tvrdí opak, tak zkrátka neříká pravdu. Což je vzhledem k jeho postavení předsedy Ústavního soudu docela ostudné. Pravda, lžou i politici ve vysokých ústavních funkcích a nedá se rozhodně říct, že by šlo o jev výjimečný. Nicméně si myslím, že na předsedu Ústavního soudu bychom měli klást vyšší nároky než na všechny ostatní. Stojí totiž v čele instituce, jež je onou pověstnou poslední instancí, a měla by tedy být symbolem důvěryhodnosti, nestrannosti a spravedlnosti, protože tam dál, tam už není nic!.

Aby ji mohla plnit, musí v jejím rámci působit lidé nejen na patřičné odborné úrovni, ale také i s vysokým morálním kreditem. Což platí dvojnásob o člověku, který stojí v jejím čele. Můžeme však o něčem takovém hovořit u někoho, kdo si s pravdomluvnosti zrovna dvakrát netyká,“ řekla Káťa, zatímco já pořád lapal po dechu, „rozhodl sice správně, to nezpochybňuji, ale kdo lže, ten krade, a kdo krade, může znásilnit i Ústavu!“

Toto, Káťou avizované nebezpečí mě vyburcovalo k činu.

            „Neměli bychom ho žalovat pro nekonzistentnost jeho názorů? Nebo rovnou lynčovat?“ vykřikl jsem, připraven se okamžitě k davu rozhněvaných občanů, který by šel Rychetského lynčovat, ,ta jeho nekonzistentnost nám pěkně zavařila, celé republice, politikům se třesou ruce a nikdo neví, co bude zrána. Ona ta Ústava je ostatně taky pěkné svinstvo, já už si toho teda všímám dávno. Ten Cepl, co ji sesmolil, byl pořádný diletant, houby kapacita. Vždyť teď kvůli té jeho slavné Ústavě přijdou o život tisíce lidí, protože nouzový stav, co teď máme, prý není ústavní!

Já osobně bych navrhoval, aby nález Ústavního soudu, který potvrzuje nekonzistentnost jeho předsedy, jednoduše neplatil. Ale já vím, o co mu jde! Tlačí se nám do politiky prevít, protože je podle čínského horoskopu koza a teď máme rok buvola!

            Vsaď se, o co chceš, že do měsíce úplňku vstoupí do ANO, tam s tím svým lhaním úplně zapadne. Teď už jasné, že si to u něho objednal Babiš. Dobře ví, že kvůli Covidu volby nevyhraje, tak potřebuje, aby Piráti a STAN nevydělali na tom, že volby vyhráli, jako na tom vydělal on minule.

            Babiš se spojí s kýmkoliv, potřebuje, aby bylo ve Sněmovně co nejvíc stran, dá klidně Hannigovi ministerstvo kultury. Proto si u Rychetského objednal to načasování před volbami. A pak ho udělá prezidentem!“

            Káťa souhlasně přikývla: „Ano, Rychetský bude nejspíš prezidentem. Je tu totiž ještě možnost, že pan Rychetský nelže, ale události před dvěma desítkami let si zkrátka nepamatuje. Jeho morální profil by pak sice nebyl poněkud pokřivený, ale svědčilo by to o jeho značně snížené schopnost vybavovat si důležité informace.

             Ono je to ale vlastně jedno. Jedno i druhé je totiž podle mého názoru pro výkon tak důležité funkce, jako je prezident, to nejdůležitější. Pokud člověk nelže, nebo si vybavuje důležité informace, třeba, že Churchill nikdy neposlal Hitlerovi dopis, nebo že sám podepsal závazek Stb, tak nemůže být u nás nikdy prezidentem.“

            „Fakt, že jo! To je jasné, jak facka! Rychetský jde na ruku Babišovi, za to, že bude prezidentem.

            Ty jsi, Káťo, hlavička! A jaký máš krásný kožíšek! To je norek? Nebo polární liška? Já mám nejraději persián, protože je z nenarozených oveček. A víš ty, co, co kdybys mi dala francouzák? Víš takový pořádný francouzák, abychom oslavili, jaká jsi hlavička! Já vždy tušil, že je Rychetský nekonzistentní, že je to lhář, prostě křivák a proto měl už dávno dělat prezidenta a ne kázat vodu na Ústavním soudu!

            Tak, co, dáš mi ten francouzák?“

            „To víš, že jo. Vždy, když odhalím nějakého lháře, líbám jako bůh,“ řekla a Káťa a dala mi takového francouzáka, až jsem měl strach, aby Káťa taky nebyla chlap, jako minule, protože, bůh je přece taky chlap!