Páťulínek je tady! Co je stanné právo, nejsou už páťulínky, co bývaly

Jistě jste si toho tak už všimli, že i za těch komunistů bývaly páťulinky, co bývaly, že dnes spíšl platí, že pátek není svátek!

            Ti, kteří tvrdí, že víra je boží milost, mají svatou pravdu.

            Dlouho jsem nevěřil, protože mi prostě nebylo dáno věřit. Ale pak jednoho dne mi spadly šupiny z mozku, příslušné neurony v něm se propojily (i pro víru, málo platné, potřebujete určitou neuronovou infrastrukturu), a já uvěřil. A bůh byl v mém případě opravdu milostivý, snad aby mi vynahradil všechna ta temná léta mého bezvěrectví, na němž jsem byl ovšem zcela bez viny, a umožnil mi věřit ve všechny bohy, kteří existují.

            Zeptá-li se mne někdo, jakého jsem vyznání, řeknu bez uzardění: „Univerzálního!“

            Ačkoliv je má víra univerzální, je zároveň i velmi hluboká. Je natolik hluboká, že se mohu například účastnit i katolických bohoslužebných obřadů, aniž bych byl pokřtěn. Totiž ten fakt, že nejsem pokřtěn, mi nijak nebrání věřit tomu, že Ježíš vstal z mrtvých, jakož mi ani nebrání ve svatém příjímání, aniž bych se přitom dopouštěl hříchu svatokrádeže, neboť sama moje víra je tak hluboká, že mi umožňuje věřit tomu, že jsem de facto pokřtěn, třebaže ne vodou, ale duchem.

            Kdyby tomu tak nebylo, proč bych věřil tomu, že Kristus z mrtvých, že vzal na sebe všechny své hříchy a tedy tato víra je oním křtem, který je nutno podstoupit, abychom se znova narodili z vody, jako kdysi na samém počátku evoluce, řízené ovšem bohem, neboť evoluce je oním božím zázrakem stvoření, protože časové dimenze boží existence jsou samozřejmě jiné než naše, co jsou pro nás miliardy let, to je pro boha pouhým dnem?

            Ale zpět k mé víře.

            Ano, moje víra je univerzální a proto maximálně hluboká. Nedělá mi nejmenší problém jít z kostela, kde jsem právě pozřel svátostný pokrm, do mešity a tam se během společné modlitby dostat do téhož mystického vytržení, do jakého jsem se dostal, když se mi na jazyku rozpouštěla proměněná hostie a já si v duchu šeptal: „Ježíši, ó sladký Ježíši!“

            A už vůbec mi nedělá problém jít z mešity, maje pořád v sobě ještě ne zcela strávený svátostný pokrm, do synagogy. Do synagogy se ovšem člověk samozřejmě tak snadno nedostane, tam si to přece jen trochu víc hlídají.

            Ale copak neznám všechny žalmy, stejně jako všechny súry, či všechny Pavlovy listy, o paragrafech katechismu  a všech spisech prof. Halíka, ani nemluvě?

            A nestačí mi proto, abych se jen zvenčí přitiskl ke zdi synagogy, když se uvnitř odehrává bohoslužba, a neupadl opět do mystického vytržení, protože i zdi jsou samozřejmě součástí svatyně a přijdete-li do kontaktu se zdí svatyně, přicházíte nutně i do kontaktu s bohem, proč by se asi tak lidé dotýkali svou hlavou Zdi nářků?

            Samozřejmě, že některým úzkoprsým věřícím se tato moje univerzálnost, toto moje široké rozkročení napříč všemi vyznáními, pramálo líbí.

            Ale já přece nevěřím v Ďábla, ale věřím v boha, a proto se sotva mohu dopouštět něčeho špatného.

            Klečím-li v mešitě, neznamená to přece, že přestávám věřit tomu, že Kristus vzdal třetího dne z mrtvých, vůbec to neznamená, že se tam kdesi v hloubi svého vědomí Krista vzdávám!

            „Jedna víra nevylučuje druhou!“ je moje krédo a věřte, že tomu tak skutečně je.

            Neklaním se falešnému bohu, protože žádný bůh nemůže být, už z principu věci, falešný, což jsem pochopil a poznal právě díky tomu, že moje víra je dostatečně hluboká, boha, ať už jakéhokoliv, není nikdy dost!

            Onoho dne byl pátek, den z onoho sedmidenního cyklu, do něhož jsou vetkány naše životy, vůbec nejtajemnější.

            V pátek byl ukřižován Kristus, v jehož zmrtvýchvstání věřím, pátek je poslední den před šábesem, který, mám-li chuť, radostně dodržuji, pátek je den, kdy se muslimové houfně scházejí a zutí vstupují do mešity, aby demonstrovali svoji oddanost učení Prorokovu.

            Řekněte sami, může existovat tajemnější a mystičtější den v týdnu než pátek?

            Kam se na pátek hrabe neděle s OVM?!

            I já jsem v ten den pociťoval ve svém mozku obzvláštní duchovní pnutí už od samotného rána. Vše, na co jsem se podíval, bylo mystické, vším, i těmi nejobyčejnějšími věcmi, doslova prosakovala boží existence, respektive prosakovaly boží existence. Mé duše zmocňovala se jásavá radost, moje víra v tento den dosáhla rekordní hloubky, na což jsem byl patřičně hrdý.

            Byl jsem už v kostele na mši stejně tak nádherné jako mešní roucho kněze, do něhož byl oděn, byl jsem už v mešitě, oddávaje se tam modlitbám stejně tak vroucím jako je vroucí učení Prorokovo, a nyní jsem kráčel do synagogy, abych dokončil tento páteční svatý trojboj, abych nasytil svou duši měrou vrchovatou.

            Věci a předměty kolem mne už ztrácely své jasné kontury, z hlubiny mikrokosmu se nehlučně vynořovalo boží království, kde není žádných jasných a zřetelných kontur, kde je jen všudypřítomný a věčný bůh, tedy jiný slovy, kde je boží přítomnost a věčnost. To byl nejspíše ten důvod, proč jsem se tentokrát toliko nepřitiskl, jako jindy, ke zdi synagogy, ale vešel rovnou dovnitř.

            Žádné zdi synagogy už totiž ani neexistovaly. Existoval jen vchod do synagogy, který nápadně připomínal vchod do božího království.

            A kdo by nechtěl vejít do božího království, notabene v pátek?

            Vejdu do synagogy, stačím udělat ještě dva, tři kroky a rozpadnu se na prach. Ukazuje se, že to, co považuji za svou duši, ve skutečnosti žádná duše není, ukazuje se, že žádnou duši nemám, vychází najevo, že se jsem jen Golem, kterého kdosi, před mnoha lety splácal z hlíny a že všechna moje víra byla jen čistě mechanickou záležitostí, trochu složitějším algoritmem, do něhož je vepsáno boží jméno, a ničím víc.

            Poučen vlastní zkušeností, varuji vás: „Nechoďte v pátek do synagogy, jste-li golemové. Do kostela v pátek můžete, do mešity taky, ale do synagogy v pátek nechoďte, sic dopadnete jako já!“

            Rozpadl jsem se na prach, a přestal existovat, i tato slova nejsou než jen mrtvý prach, které sluneční vítr odvane kdoví kam, na nějakou mrtvou a pustou, k životu zcela nezpůsobnou planetu.