Patříme na Západ, nikoliv na západ!

Všimli jste si, jak často lidé usilující o prosazení něčeho, nad čím nepanuje zrovna celospolečenské nadšení (o konsenzu nemluvě), argumentují tím, že přijetím příslušné normy „dáme najevo svoji příslušnost k západu“?

Vladimir Vladimirovič seděl v Kremlu v takovém malém začouzeném kamrlíku plném pavouků a pořád na desce stolu, který měl jednu nohu kratší, přerovnával barevné tužky, dle všeho velmi ostré.

Z této nesporně bohulibé, a nejspíše i neškodné činnosti, jej vytrhl Dimitrij Medvěděv, který do toho začouzeného kamrlíku vtrhl doslova jako velká voda.

„Tady seš, v Kremlu!“ zvolal Medvěděv, sotva se držící na nohou, za což mohla nejspíše vodka, protože nic jiného už sotva mohlo přicházet v úvahu, „a já tě hledám po všech možných čertech!

Hledám tě v bunkrech, a ty nikde!

Mrknu se do Lefortova, ale ani tam nejsi!

Přeryju všechny hroby u kremelské zdi, ale v nich taky nejsi, i do mauzolea zaběhnu, jestli tam neležíš místo Lenina, ale neležíš!

Vůbec mě nenapadlo, že bys mohl bejt v Kremlu!“

„Přerovnávám tuhle tužky na stole,“ odpoví Vladimir Vladimrovič a ukáže na tužky.

„Pěkný, moc pěkný, ostatně jako všechno, co děláš, prej i jezdit na koni umíš,“ zablábolí Medvěděv, ale pak prudce udeří svojí pěstí do stolu tak, až tužky nadskočily a trvalo opravdu hodně dlouho, než zase dopadly, „musíme zničit Západ. Okamžitě ho zničit na cimprcampr, už toho ponižování bylo dost!

 Přikázání ‚Nezabiješ‘ vůbec nepřestupují ti, kdo vedou válku na Boží příkaz, nebo ti, kdo jsouce na základě jeho zákonů, tj. na základě nejrozumnějšího a nejspravedlivějšího řádu, představiteli veřejné moci a trestají zločince smrtí.

A náš, ruský řád, je ten nejrozumnější a nejspravedlivější na celém světě, my Rusové, jsme ti, kdož vedou válku na Boží příkaz, sám jsi přece říkal, že ti to přikázal Bůh, tu speciální operaci.

Tak na co čekáme, musíme zničit Západ, hned teď!“

Medvěděv má co dělat, aby se spravedlivým ruským hněvem nevyvrátil.

Ale Vladimir Vladimirovič se jen smutně usmál: „Západ nemůžeme zničit.“

„Jak to, nemůžeme? Odpalme všechny jaderné rakety, co máme a je hotovo. Ti chcípaci v nestačí ani utéct do krytů!“ hřímal Medvědev, zvedaje se pracně ze země, na které se přece jen ocitl.

Ale Vladimira Vladimira neopustí jeho pověstný ledový klid vůdce.

„Nemůžeme Západ zničit, protože Západ jsme my,“ vysvětlil mu Vladimir Vladimirovič.

Medvěděv na něj nevěřícně vypoulí oči, ale pak se uhodí do čela a zvolá: „To jako, že jsme třetí Řím?“

„To taky,“ přikývne Vladimir Vladimirovič a zeptá se, „byl jsi někdy na venkově? Myslím, na našem ruském venkově.“

„Ne, nebyl. Proč?“ opět nechápavě vypoulí oči Medvěděv.

Putin mu na to odpoví: „Protože kdybys navštívil náš, ruský venkov, všechna ta městečka a vesnice, které se choulí kdesi ve stepi, tak bys sis všiml, že tam všude mají ve školách, v nichž visí moje portréty, společné latríny. A když říkám latríny, tak myslím opravdu latríny, a když říkám společné, tak myslím opravdu společné, jako na Západě.“

Medvěděv zalapá po dechu: „Máme na školách společné latríny jako na Západě?“

„To se ví, že společné, pro všechny žáky i pro učitele, jako na Západě,“ přikývne Vladimir Vladimirovič a dodá, „a černochy si taky sem začneme tahat, zrovínka jako na Západě.

Nevěříš?

Tak důkaz najdeš zde!

Tak co, ještě nejsme podle tebe Západ?“

Medvěděv se zoufale chytí za hlavu: „Člověče, vždyť ty máš pravdu. My jsme Západ. Lidé u nás v Rusku totiž mají zkušenosti s nesvobodou a vidí znepokojivé signály jejího narůstání právě na tzv. západě. Jsme, my Rusové, zkrátka mnohem vnímavější a citlivější na plíživé omezování svobody slova, likvidaci volného trhu, destruktivní dopady ideologicky motivovaných zásahů do ekonomiky a podobné záležitosti, které se právě tam šíří.

A jelikož to my, Rusové všechno odmítáme, tak se přibližujeme Západu, místo abychom se od něho vzdalovali.

Dugina z toho picne, a mě asi taky!

Co teď zničíme, když jsme Západ?!“

„V tom případě musíme zničit Rusko a svět se pak zničí sám, protože pozná, že bez Ruska nemá existence smysl,“ řekl Vladimir Vladimirovič a jak řekl, tak udělal.

A Dugin?

Ten tak dlouho hlásal smrt Západu, až mu pak v Božím království, kam se dostanou jen Rusové, neřekli jinak než prof. Václav Klaus v láptích, což byla ta největší pocta, které se mohlo Duginovi v nebi dostat...