Páté boží přikázání: „Budeš zabíjet!“

Páté boží přikázání o nutnosti zabíjení je vepsáno do lidského srdce jako univerzální pravidlo pro šťastný a naplněný život, a proto jsem ho, když je k tomu vhodná příležitost, zcela poslušen

            Nemám k zabíjení zrovna kladný vztah. Jsem schopen souhlasit s ním a akceptovat jej opravdu málokdy, určitě ne častěji než dvakrát, nebo třikrát do roka, například v době adventu.

            „Zabíjet, to je jako modlit se a přitom mrdat,“ nechávám se často slyšet nejen na sociálních sítích, ale když je třeba, klidně to i vykřikuji na prázdné ulici, nebo v místnostech a domech k tomu určených.

            Ale se zabíjením mandelinek souhlasím zcela, nemám proti němu žádných výhrad jak mravních, tak ostatních a když je třeba, když jsem o to adekvátní formou požádán, tak se ho i sám aktivně účastním.

            Nevlastním sice ani píď čtvereční půdy, a nemám ani žádnou půdu řádně propachtovanou, ani mi nikdo žádnou půdu nedal do bezplatného užívání, co se týče zásobování, jsem plně odkázán na zásobovací systém, který zatím ještě plně funguje, nikdy jsem nenarazil na obchod, v němž by nebyly vůbec žádné potraviny, jen docela prázdné regály.

            Avšak obracejí se na mne s prosbou o pomoc při zabíjení mandelinek lidé, kteří půdu vlastní, nebo ji mají pronajatou, a sami, docela dobrovolně, bez jakéhokoliv přinucení pěstují na ní brambory, ať už čistě pro sebe, nebo pro prasata, přičemž podotýkám, že já, jde-li o pomoc, mezi tím nijak striktně nerozlišuji v tom smyslu, že bych například odmítal pomoc těm lidem, kteří pěstují brambory výhradně jen pro konzumaci lidmi a ne třeba prasaty.

            Když za mnou přijdou, slušně mě požádají o pomoc, tak se seberu a bez zbytečných řečí, či zdůrazňování toho, jak je to ode mne velkorysé, jdu.

            Většinou přijdu na pole, a viděl jsem už hodně nejrůznějších polí i políček, a všelijakou půdu na nich, někdy i hodně mizernou, a lidé, který pomáhám, ukážou zoufale na své brambory: „Tak to vidíte sám, kolik těch potvor je!

            Pro samou mandelinku není brambory ani vidět!

            A bez brambor jsme nahraní, protože jsme vegani.

            Co budeme jíst, když nebudeme mít žádné brambory!?“

            Já se je samozřejmě snažím uklidnit: „Nic není ještě ztraceno, tuto válku jsme ještě neprohráli!

Jen už nesmíme na nic čekat!

Vezměme si zavařovací sklenice, napusťme je do třetiny vodou a začněme do nich sbírat mandelinky, jak dospělé brouky, tak teprve larvy.

Čím dřív, tím líp!

Pospíšíme-li si, budeme s tím do večera hotovi!“

Svým entuziasmem strhnu ostatní. Kdo je jen trochu svéprávný, popadne zavařovací sklenici, nalije do ní vodu tak, a pustí se s chutí do zabíjení mandelinek jako by to byli lidi. To se ví, záda u toho bolí, jak se člověk pořád u toho zohýbá, ale je to přeci pro dobrou věc.

Všichni zabíjejí mandelinky a já taky. Beru je do lehce do prstů, abych je nerozmáčkl. Vůbec se mi nehnusí, protože jsou to, marná sláva, taky živí tvorové. Kdyby se mi hnusily, pak by se mi mohlo hnusit rovnou všechno živé, včetně toho všemohoucího, který tyto mandelinky stvořil.

Seberu je tedy lehce, lehounce do prstů, mandelinky mě nezřídka přitom šimrají nožičkami na bříškách prstů, a pak, využiv plně svoji fyzickou převahu, je hodím do zavařovací sklenice s vodou. To opakuji, tento vcelku jednoduchý a nijak namáhavý úkon, úkon tak dlouho, dokud nejsou všechny mandelinky takto spolehlivě zabity.

A když jsou všechny brambory od nich očištěny, když už jsou všechny mandelinky napěchovány v zavařovacích sklenicích, tak prohlásím: „Jsem hrdý na to, co jsme dokázali, jsem hrdý na to, kolik mandelinek jsme zabili.“

I ostatní jsou na to hrdí, a co víc, nemusejí se již strachovat o své brambory, nespat vůli tomu celé noci, i když často je nutné toto plošné zabíjení ještě několikrát zopakovat.

Když pak přijde řeč na to, co chci za svou pomoc, spokojím se s příslibem několika kilogramy brambor z úrody, kterou jsem takto pomohl zachránit a taky požádám o to, zda bych si mohl vzít všechny zavařovací sklenice se zabitými mandelinkami.

Na dotaz, co s nimi budu dělat, odpovím zcela po pravdě: „Naložím je do technického lihu a v zimě, dokud to půjde, dokud se docela nesetmí, se na ně budu dívat, abych tím zahnal veškerou nudu, která hrozí právě nejvíce v zimě.“

Mám pro něco takového zřejmě ty nejlepší předpoklady, protože se mi vždy, co jsem na tomto světě, podařilo na to sehnat dostatek technickou lihu, i když jednou málem ne, ale to už je úplně jiná historie.