Papež František I. není Ďábel, ale křesťan

Oháníme se křesťanskými kořeny, stavíme je do nesmyslného protikladu k islámu, aniž bychom  vůbec chápali o čem křesťanství je, totiž o víře v absolutní konec tohoto světa. Tak proč teď řveme, jako by nás čert na vidle bral?  

            Své dnešní vyprávění, či, mnohem přesněji, blábolení, začnu popisem stolu, u kterého sedím.

            Takže stůl, u kterého sedím, je ten docela nejobyčejnější stůl, jaký si lze představit.

Ano, jsem pevně přesvědčen, že ani člověk s největší fantazií na celém světě (kdo to asi je?) by si nedokázal, i kdyby frčel na kdoví čem, představit obyčejnější stůl než je ten, u kterého sedím.

Tento stůl má desku, obyčejnou, vůbec ničím výjimečnou (a existuje přece spousta výjimečných desek stolů) a čtyři nohy.

To, že má tento stůl čtyři nohy, je velmi důležité, je to, takříkajíc klíčový fakt, rozhodující skutečnost, abych tak řekl, do jisté míry i corpus delicti.

Nepřestávejte číst dál, hned vám to vysvětlím, hned pochopíte, proč je tak strašně důležité, že stůl, u kterého sedím, má čtyři nohy.

Sedím tedy, hned zrána, u stolu, ostatně, proč bych u něj neseděl, když nemám nic jiného na práci?

Sedím u něj a tu mne najednou napadne spočítat jeho nohy.

Samozřejmě výsledek toho musí být předem jasný, a proto se něco takového může zdát zcela zbytečným.

Řekněte sami, proč počítat nohy stolu, u něhož sedíte, když je předem jasné, že tento stůl bude mít nohy čtyři?

Vidíte, a přece tomuto iracionálnímu nutkání, ač jinak člověk poměrně silné vůle a zdravého rozumu (zeptejte se, koho chcete), neodolám.

Sehnu se tedy pod stůl a začnu nahlas počítat: „Jedna, dvě, tři, čtyři!“

Spočítám nohy, zase se napřímím.

Zdá se, že se nic neděje, že tento, tak prostý, doslova holý fakt, tato názorná manifestace obyčejnosti a normálnosti (slova obyčejný a normální jsou přeci takřka synonyma!) na mne nijak zvlášť nezapůsobila.

Ale neuplynou ani dvě sekundy a já, docela překvapeně, zvolám: „Ten stůl má čtyři nohy, to jsem z toho ale papež!“

A sotva to zvolám, je ze mě opravdu papež, biskup římský, nástupce, knížete apoštolů, primas italský, arcibiskup a metropolita římské církevní provincie, suverén státu Vatikán, ale taky nositel nejvyšší soudní a učitelské pravomoci ve věcech víry a mravů v katolické církvi, a ovšem taky v neposlední řadě, nebo možná především sluha sluhů božích.

O tom, že jsem papež, nemůže být nejmenší mýlky, protože mám všechny papežské symboly

Jméno „Ježíš II.“.

Pálium, které symbolizuje utrpení Krista.

Prsten, na kterém svatý Petr chytá do sítě ryby, ergo lidské duše.

Erb, je na něm sáček čaje.

Tiáru, která mi sedne jako ulitá.

Mitru, která mi sedne taky jako ulitá.

Oděv, nádherně bílý, symbolizuje, jak jinak taky, světlo světa, kterým je Kristus, tento oděv má třicet tři knoflíků, a tomu odpovídající počet knoflíkových dírek.

Heslo: „Ženatý (s církví), ale šťastný!“

A nejen to, protože to všechno jsou jen samozřejmě vnější, víceméně toliko hmotné symboly mého papežství, vždyť stejně tak dobře by mohl být symbolem papežství třeba koneckonců i použitý hajzlpapír (vždyť na toaletě taky mnohdy trpíme!).

Ale já mám ještě vedle toho všeho smetí i papežské myšlenky!

Ano, mám myšlenky, které může mít jen papež, respektive, které papež musí mít, aby byl tím, čím je, totiž papežem.

Tak například sedím u stolu a v tom mne napadne myšlenka, o níž nemůže být nejmenších pochyb, že by snad nebyla papežská: „Zájmy uprchlíků jsou důležitější než národní bezpečnost!“

Někdo by snad byl z této myšlenky docela paf, někoho by tato myšlenka nejspíše docela paralyzovala, přinutila s otevřenou hubou nevěřícně lapat po dechu.

Ale ne tak mě, papeže.

Nelapám po dechu, nejsem z této své papežské myšlenky paf, ale naopak ji důsledně rozvíjím v duchu Písma svatého, v němž nám byla zjevena pravda.

„Zájmy uprchlíků jsou důležitější než národní bezpečnost,“ zopakuji svou tezi a směle pokračuji dál, „pro křesťana, pro toho, kdo věří v Ježíše Krista, Pána Našeho, je totiž pojem národní bezpečnost pojmem zcela nicotným, protože čím je to tato národní bezpečnost ve srovnání s naší vírou?

Není snad pro nás, křesťany, jediným garantem naší bezpečnosti Náš Pán, Ježíš Kristus, jehož jsme ovečkami, a on naším Pastýřem?

A není snad Církev nad všechny státy, není snad Náš Pán, Ježíš Kristus, popřením všech národů a států, protože musí nutně stát nad nimi, protože žádný národ a žádný stát nemůže být víc než On, Náš Pán?

Bylo přece řečeno: ,Co je císařovo, císaři, co je božího, bohu!?

A my jsme přeci boží lid. Naší vlastí není národní stát, žádný kus země, jakkoliv snad svaté, není jí nějaký kontinent, ba není jí ani tento svět. Naší skutečnou a jedinou vlastí, vlastí věčnou, je boží království, ve kterém pro nás Náš Pán, Ježíš Kristus uchystal poklad!

Pro nás, křesťany, národní bezpečnost nic neznamená a ani nic znamenat nemůže, protože nad námi nebdí žádný stát, nad námi nebdí nikdo jiný než Náš Pán, Ježíš Kristus!

Skutečný křesťan nemůže volat po národní bezpečnosti, protože toto volání je nepochopením Kristovy oběti, spásy, kterou nám Kristus svým obětováním přinesl.

Kdo zemře pro Krista, jako Kristus zemřel pro něj, ten bude věčně živ, takový je karmický zákon, zákon zachování energie, zákon akce a reakce.

Kdo volá po národní bezpečnosti, ten nebude živ věčně, neboť strach o pozemský život, nicotný a pomíjivý, nedovolí mu zcela odevzdat se do Kristovy náruče, v níž je zbloudilá ovečka nesena zpátky do ovčince Pána Našeho.

Proto jsou zájmy uprchlíků víc než národní bezpečnost, protože tyto zájmy jsou i nejvyšším zájmem nás křesťanů, to jest zájmem na životě věčném, na životě v božím království.

Proč by nám jinak náš Pán přikazoval, abychom milovali své nepřátele, již nás zahubí než jen proto, abychom pochopili, že naše spása je spásou metafyzickou, to jest popřením a odhozením všeho pozemského?

Co je tento svět a tento život pro nás křesťany, kteří vidíme dál, kteří vidíme za smrt, kteří uvažujeme v dimenzi věčné blaženosti a nikoliv v dimenzi pomíjivosti, jež je typická pro všechno pozemské?

Není snad druhý příchod Pána Našeho, Ježíše Krista, Spasitele, spojen s koncem tohoto světa?

Tak proč se tohoto konce světa tak bojíme, proč se z něj neradujeme, proč vykřikujeme něco o národní bezpečnosti?

Copak může někoho nějaká národní bezpečnosti ochránit před koncem světa, copak může nějaká národní bezpečnost zabránit druhému příchodu Pána Našeho, Ježíše Krista, Spasitele?
            Jak naivní jsou ti, kteří se dovolávají národní bezpečnosti!

Jak hloupí, zbabělí a pokrytečtí jsou ti, kteří mají strach zemřít pro Krista, ač o sobě tvrdí, že jsou křesťané!

Jen si vzpomeňme na božího služebníka Joba, jak byl odměněn za svou neochvějnou víru novou rodinou!

Čím víc uprchlíků, tím lépe, neboť s nimi přichází i Kristus, zkoušeje naši víru, zkoušeje, zda se skutečně, věříce v něj, kráčejíce po hladině tohoto světa, ničeho nebojíme, zda nepochybujeme o tom, že On je božím synem, alfou i omegou, naším Spasitelem!“

No jo, přemýšlet jako papež je hezké, ale pak si vzpomenu na prognózu, která říká, že poslední papež odejde sám, a po něm nastoupí Ďábel, protože církev byla už od začátku babylónskou nevěstkou.

„Pak v něco věřte, když nemůžete věřit už ani vlastním myšlenkám! Hrom do toho!“ praštím pěstí do stolu naštvaně tak, až z milého stolu nezůstane kámen na kameni.