Panu učiteli s láskou

Opět po velmi dlouhém čase fiktivní příběh, v němž ovšem vystupují třetí osoby jednotného čísla, jejichž podoba s některými skutečnými osobami nemusí být tak úplně náhodná, jak by se mohlo po třetím přečtení někomu zdát

Pár minut po šesté mi zazvonil kdesi pod stolem telefon. Jelikož jsem se právě chystal vypít na ex celou tykev magoráku, otráveně jsem se sehnul a začal telefon hledat.

„Tady jsi!“ zvolal jsem, když se telefon konečně objevil pod posledním vytrženým prknem a přijal hovor, protože mi volal pan učitel se slovy, „tady Trčálek, provládní satirik. Tedy nás Trčálků je víc, ale dneska mám službu v čajovně já.“

„Moc tě zdravím, Karle, tady pan učitel,“ ozvalo se tam kdesi na druhém břehu řeky Léthé, která tekla za všemi okny čajovny, což znamená to, že se čajovna nachází na nástupním ostrůvku právě uprostřed této řeky, „můžeš se mnou mluvit?“

„A proč bych, prosím vás, nemohl, pane učiteli?“ podivil jsem se otázce pana učitele.

„No seš si opravdu jistý, že se chceš bavit s blbcem? Přece jen k mé známé přítomnosti, je ti přece jasné, kdo jsem,“ ozvalo se v telefonu.

„Ale pane učiteli, vy jste jako ten váš biblický jmenovec, co ho lidi měli za blbce, že si vzal Pannu Marii! A co máte na srdci dnes, pane učiteli?“

Měl jsem pana učitele odjakživa rád od té doby, co mi sehnal permanentku do VIP sektoru na FC Slovácko. Dokonce byl tak hodný, že si kvůli tomu zjistil, kde bydlím, aby mi mohl permanentku předat ještě dřív, než Slovácko kvůli rozhodčím vypadne z konferenční ligy.

Ale o konferenční ligu teď vůbec nešlo, šlo o věc naprosto kruciální.

„Napsal jsem teď článek,“ svěřoval se mi pan učitel a pokračoval, „je to fiktivní příběh, ostatně jako většina mých článků. A představ si, Karle, že mi ho nedali na titulku!

A přitom se tolik snažím!

Já myslel, že iDNES patří Babišovi, tak šiju do každého, kdo je proti Babišovi a oni mě úplně přestali dávat na titulku!

Dřív jsem tam, a to jde docela snadno dokázat, skoro každý článek a teď nic.

Něco jsem napsal, ještě jsem nestačil osušit pero od inkoustu a už to bylo na titulce!

To není nic proti tobě, Karle, chraň, Bůh. Ty nejsi na titulce jak je Babišův nos dlouhý, ty mi tam místo nezabíráš, nikdy jsi mi ho tam nezabíral.

Ale jsou lidi, co mi to tam místo zabírají!

A přitom píšou, že je Babiš šašek!

To já bych si vůbec nedovolil!“

Pan učitel se mi do telefonu rozplakal. Bylo mi ho, to se ví líto.

„Nic si z toho nedělejte, pane učiteli. Zase vás zveřejňují na rukojmím, i když pravda, bez vašeho vědomí,“ snažil jsem se ho nějak utěšit.

„Ale když titulka na iDNES je titulka na iDNES a já se tolik snažím!“ naříkal pan učitel.

„Víte co, pane učiteli? Přijďte za mnou do čajovny, popijeme magoráku a vezměte sebou Martinu Sáblíkovou. Aspoň mi řeknete, kam zmizely ty články, které jste o mě napsal.

Snad jste je sám nesmazal?

Ne, tomu nevěřím!

Uvidíte, magorák vám udělá dobře. A kdoví, snad přijdete i na jiné myšlenky. Moc bych vám to přál. Takové jiné myšlenky, ty, panečku, když se podaří, to je náramná věc. Uvidíte sám!“ pozval jsem pana učitele do čajovny.

„A opravdu ti nevadí, že budeš pít magorák s blbcem?“ začal zase pan učitel tu svoji písničku.

„Neserte mě, pane učiteli! Vy a blbec! Jestli jste vy blbec, tak já jsem protivládní satirik! Tak domluveno, ať už jste tady!“ řekl jsem kategoricky.

„Dobrá, pokusím se. Ostatně, kdyby něco, kdybych dostal strach, kdybych se obrátil a běžel pryč, tak mě Martina Sáblíková vždy doběhne, běhá rychle jak bulharský strojvůdce,“ odpověděl pan učitel a spokojeně zavěsil telefon na rezavý hřebík, na kterém visel, kdoví proč, můj svatý obrázek.

P.S. Diskuzi otvírám, protože chci, aby v ní dostal prostor i pan učitel, když už zase není na té titulce.