Panna Maria, Matka boží, patronka a ochranitelka všech parchantů

Ortodoxní Židé a hlavně muslimové svobodné matky většinou kamenují. To křesťané jsou, dlužno říct, přece jen o poznání benevolentnější

            Mysleli jsme si, že mladý kněz, který se stal naším duchovním pastýřem sotva před půl rokem (byli jsme jeho první farářská štace), bude povolným liberálem, fanatickým stoupencem Antikrista na Petrově stolci, strachovali jsme se toho víc než vlastních smrtelných hříchů, své pýchy, svých smilstev, svých obžerství a kdoví čeho všeho ještě.

            Ale Otec Karel nás mile překvapil.

            Nepřipustil a nedovolil nic z toho, co by mohlo erodovat církev svatou, a tím i naši naději na spásu a život věčný, odsuzoval ve svých kázáních všechnu tu ultraliberální verbež, statečně hájil Krista v dnešní nelehké době, kdy světu vládne Satan, vůbec se nebál mluvit o zatraceních těch, kdož nenásledují Krista, nebál se mluvit o pekle a mukách, která tam čekají ty, kteří se odchýlí od učení církve svaté.

            „Lepšího kněze jsme si nemohli přát!“ děkovali jsme bohu za to, že nám seslal Otce Karla, že nedopadneme jako v sousední farnosti, kde měli kněze, jenž odříkával otčenáš po novu, fuj, taková ohavnost!

            A tento náš Otec Karel teď seděl v pracovně našeho pana biskupa, velmi moudrého člověka, na kterého se obrátil ve věci, která mu zřejmě nedala spát.

            „Chtěl jste se mnou mluvit o nějaké vážné věci. Prosím mluvte, ale stručně, za hodinu mám schůzku s naším právníkem ohledně restitucí.

            Jde o ten les, však víte, jehož část se rozkládá i ve vaší farnosti. Je to pěkný les, listnatý, ne smrkový, takový se nám bude hodit,“ vyzval biskup Otce Karla.

            „Ano, chtěl jsem s vámi mluvit, jde o vážnou věc,“ řekl náš Otec Karel a pokračoval, „asi před týdnem jsem měl u zpovědi třináctiletou dívku.

            Hříchy, ze kterých se zpovídala, byly většinou banální, i když samozřejmě žádný hřích, neboť nás odvádí od boha, není banální. Ale bylo to nic v porovnání s tím, co mi řekla na konci zpovědi, pane biskupe.“

            „Řekla vám, že měla sex?“ ožil biskup.

            „Řekla mi, že je v požehnaném stavu!“ zvolal náš Otec Karel.

            „V požehnaném stavu?

            Podívejme!“ zvolal biskup a dodal, „a co vy na to?“

            „Co já na to?“ zeptal se náš Otec Karel a pokračoval, „já na to samozřejmě, že její stav nemůže být požehnaný, protože spáchala hřích a z hříchu nemůže vzejít nic požehnaného.“

            „To jste jí řekl dobře.

            A co jste jí ještě řekl dál?“ zajímal se živě biskup.

            „Dál, dál jsem se jí zeptal, jestli svého hříchu lituje,“ řekl náš Otec Karel.

            „Správně!

            Je vidět, že jste byl v semináři vzorným studentem!“ pochválil biskup našeho Otce Karla, opět dodávaje, „a co na to ona, ta hříšnice?“

            „Ona na to, že toho nelituje,“ odpověděl náš Otec Karel.

            „Podívejme!“ luskl prsty biskup.

            „Řekl jsem jí, že v tom případě ji nemůžu dát rozhřešení, když nelituje svého hříchu.

            A víte, co mi řekla?

            Řekla mi, že nemůže litovat toho, že má dítě. Že je žena, byť teprve třináctiletá, ale jako žena nemůže litovat toho, že má pod srdcem dítě, nový život.

            Řekla, že to by byl teprve hřích, kdyby litovala, že čeká dítě,“ odpověděl náš Otec Karel.

            „Hleďme na ni!

            A řekla vám, s kým to má?“ otázal se biskup.

            „To je to, pane biskupe!“ zvolal zoufale náš Otec Karel a pokračoval, „připomněl jsem jí znovu, že to, čeho se dopustila je hřích, a pokud jej nebude litovat, tak ji nemůžu dát rozhřešení, přičemž jsem jí samozřejmě taky připomenul, že v takovém případě nemůže přijímat svátostný pokrm, neboť to by byl další hřích.

            Ale to, co mi řekla, mi div nevyrazilo dech.

            ,Nemůže to být hřích.

            V den biřmování, večer, když už jsem chystala spát, se mi zjevil anděl a řekl mi, že budu mít dítě.

            Zeptala jsem se, jak můžu mít dítě, když jsem nepoznala muže a ještě chodím na základní školu.

            On mi řekl, že to není moje starost a zase zmizel.

            Jak to potom může být hřích?’ řekla mi do očí, pane biskupe.

            ,Kdo lže u zpovědi svaté, ten se taky dopouští hříchu!’ okřikl jsem jí, pobouřen tou drzostí.

            Ale ona trvala na svém. Že se jí v den biřmování zjevil anděl a řekl jí, že bude mít dítě, a že se tedy nedopustila žádného hříchu a nemá tedy čeho litovat.

            Rozhřešení jsem jí nedal, ale považoval jsem za nutné vás o tom informovat, protože jste ji biřmoval vy, pane biskupe.“

            „Dobře jste udělal, pane kolego.

            Holka si samozřejmě vymýšlí. Myslí si, že jí to projde jen tak, když řekne, že se jí zjevil anděl a řekl jí, že bude mít dítě. Slyšela o tom od vás v náboženství, tak se toho chytla.

            Já je dobře znám, tyhle třináctileté kurvičky, vždyť už jsem se jich nabiřmoval!“ ušklíbl se biskup.

            „Ale co když je to pravda?“ řekl ztěžka náš Otec Karel a zoufale se podíval na pana biskupa.

„Co?

Co má být pravda?“ nechápavě se zeptal pan Biskup.

„Že se jí zjevil anděl, že jí řekl, že bude mít dítě!“ vydechl náš Otec Karel.

„Ale jděte, pane kolego,

Podle učení církve svaté počala z ducha svatého jen Panna Maria, to přece dobře víte,“ řekl otcovsky pan biskup.

„Vím, ano vím to,“ zaúpěl náš Otec Karel a konečně dostal ze sebe to, co ho nejvíce trápilo, „ale bůh přece není mrtvý!

Co když zplodil dalšího syna, aby nám, jeho prostřednictvím, sdělil nějakou další pravdu, další podrobnosti své plánu, vždyť od nanebevstoupení Pána Našeho mlčí!

Pokud mohla počnout z ducha svatého Panna Maria, proč by nemohla počnout z ducha svatého i ta, jak vy říkáte, kurvička, zvlášť když to bylo v den biřmování?

Kdyby za mnou přišla Panna Maria, a chtěla by, abych ji dál rozhřešení, protože čeká dítě, tak bych po ní taky musel chtít, aby litovala svého hříchu, protože jinak bych ji nemohl dát rozhřešení!

Chápete, pane biskupe?

Chtěl bych po Matce boží, aby litovala, že se dopustila hříchu, že má pod srdcem Pána Našeho, Ježíše Krista!

Řekněte mi, pane biskupe, co je to naše kněžské povolání za povolání, když nechceme dát ženám, které užívají antikoncepci, rozhřešení, a zároveň nutíme tytéž ženy, stejně jako bychom nutili matku boží, aby litovali toho, že nosí pod srdcem dítě a přitom se modlíme: ,Požehnán buď plod života tvého!“

Náš Otec Karel zoufale hleděla na pana biskupa, u něhož hledal útěchu.

A pan biskup se ukázal jako moudrý člověk: „Jste ještě mladý, pane kolego, berete si některé věci příliš vážně. Ale učení církve nepřipouští žádné pochyb, smilstvo je hřích a boží syn může být toliko jednorozený, žádný další Kristus už na svět přijít nemůže, v tom vás můžu zcela uklidnit.

Uvidíte, že až to praskne, tak se ukáže, že ta holka není panna. Ale i kdyby měla hymen neporušený, mohla i tak docela dobře otěhotnět docela přirozeně, to jest v jejím případě prostřednictvím hříchu.

A pokud bude trvat na tom, že se v jí den biřmování zjevil anděl, tak ji pošlou na psychologické vyšetření, které nepochybně ukáže, že je notorická lhářka.

Postupoval jste zcela správně, že jste jí nedal rozhřešení.

Jsem na vás hrdý, ostatně slyším na vás pět jen samou chválu. Jak už možná víte, brzy se uvolní místo vikáře biskupského vikariátu, myslím, že byste byl jako vikář na správném místě. Ale teď mne omluvte, právník tady bude už cobydup, musím si ještě vyčistit zuby.“

S těmito slovy propustil pan biskup našeho Otce Karla, který se, jak se nám zdá, nějak změnil, máme totiž pocit, že se mu při pozdvihování a následně, když nám vkládá hostii do úst, nějak moc třesou ruce, takže se nám někdy do nich netrefí.

Nebo se nám to nezdá?

Nám možná ne, ale Otci Karlovi se to naštěstí jen zdálo.

Celý zbrocený potem se probudil jedné letní noci na svém lůžku a když zjistil, že to byl jen sen, zvolal na celou faru: "Chválabohu, byl to jen sen!

Za vyzrazení zpovědního tajemství čekala by mne exkomunikace církve a tím i muka pekelná, ba co hůř, i věčné ztracení, kdy by mé jméno bylo vymazáno z boží paměti!"

A samým štěstím, že to byl jen sen, už do rána své oko za oko nezamhouřil, modliv se vděčně jeden otčenáš za druhým, až konečně kohout potřetí zakokrhal a on vyskočil ze svého lože svěží a čerstvý tak, jako by prochrněl celou noc.