Paní učitelka češtiny do domu, Bůh do domu!

S Bohem trávím poměrně dost času. Respektive trávím s ním všechen svůj čas. Jinak to ani samozřejmě nejde

Bůh tráví veškerou svoji existenci v zamčené místnosti o rozměrech 1x1 m a výšce 2 m. Přesto si nijak na to nestěžuje, protože na co si Bůh může tak stěžovat?

Ostatně i takto je to více než komfortní, protože Bohu by stačila k jeho existenci i nekonečně malá místnost, neboť bůh Bůh je obsažen především ve své vlastní mysli a na vnějších, to jest fyzických, rozměrech mu pramálo záleží.

Je tedy Bohu v tom malém kamrlíku, navíc ještě trochu začouzeném víc než dobře. Ani samotou Bůh netrpí, protože je na samotu zvyklý, vlastně nezná nic než samotu. Kdyby nebyl sám, pak by to znamenalo, že není jediným Bohem, což je samozřejmě nesmysl. A tak je Bůh docela sám, protože i všechno to, stvořil, je jen jím samotným, není to nic, co by existovalo mimo něj, mimo jeho vědomí, všechno, co stvořil, existuje v něm, v Bohu, protože jinak by to neexistovalo.

A tak, protože je Bůh navěky sám, nemůže rozprávět s nikým jiným než jen se sebou samotným.

„Dobře, jsem Bůh. Kdybych nebyl Bůh, nebyl bych zavřený v tomto kamrlíku celou věčnost,“ říká si Bůh sám sobě a pokračuje, „ale existuji opravdu věčně?

Věčnost, to je přece neexistence času, ale neexistuje-li čas, jak potom mohu dokázat, že moje existence je věčná, když nemám jak tuto neexistenci vyjádřit, neboť se mi k tomu nedostává času?

To, co považuji za věčnost, může být ve skutečnosti jen jedna jediná nanosekunda, která mi připadá jako věčnost, ale která věčností není, protože nemusím mít pojem o skutečném čase, to znamená, že sám sebe mám za Boha, ale ve skutečnosti jsem jen nicotný červ!

Samozřejmě, že jsem vševědoucí, ale není to také jen klam?

Jak mohu vědět, že mé vědění obsahuje skutečně všechno, docela dobře může být absolutní nevědomostí, protože nemohu nijak dokázat, že skutečně vím všechno, to je jen mé pouhé přesvědčení, které nemusí být nijak v souladu se skutečností!

Myslím, že jsem nestvořený, ale co když i já jsem byl stvořen?

Byl jsem stvořen Bohem, který je ještě nade mnou a tento Bůh, který je nade mnou, mohl být docela dobře stvořen Bohem, který je ještě nad ním!

Může to tak být a není důvod, aby tomu tak nebylo, a nejspíše tomu tak je, protože jak bych mohl jinak existovat než tak , že mě, Boha, stvořil nějaký Bůh k obrazu svému?

Uff, jaký to kříž, býti Bohem!“

Takovýmito samomluvami si Bůh krátí čas, protože mluvit nemá s kým. A já se mu nedivím. Trvá-li a existuje-li již celou věčnost, tak přinejmenším stejně takovou věčnost ještě trvat a existovat bude, jinak by nebyl věčný. Znám to moc dobře z tiché čajovny, kde sedím a píšu své texty na objednávku.

Já Boha za tuto jeho samomluvu, za tuto jeho víru v Boha, který může být nad ním, a který jej snad stvořil (tímto tuto pravdu zjevuji, protože ze mne nyní mluví Bůh), nijak neodsuzuji. Já dobře vím, co je věčnost, co je to samota!

Copak Bůh nemá právo přemýšlet, o čem chce?

A kdo jsem já, abych mu toto právo upíral?

A tak Bůh sedí ve svém začouzeném kamrlíku a pochybuje, že je Bohem, a to se mi na něm libí, to je mi na něm sympatické.

Pochybovat sám sobě, to je dnes už takřka docela zapomenuté umění a je fajn, že to někdo dokáže a dokáže-li to Bůh, tím lépe, člověku je hned tak nějak lehčeji, když vychází ze zpovědnice a dobře ví, že to je všechno jen směšné divadlo, protože ani Bůh neví, zda je skutečně Bůh.

Je mu tak, člověku, tak lehce, že má sto chutí vykřiknout na celý kostel: "Hřeším proti Bohu, tedy jsem Bohem samotným!"

A nevykřikne-li to, tak jedině proto, že si to raději nechá až na doma pod ledovou sprchu, protože tak to bude vypadat i v ráji.