Paní učitelce s láskou

Včera byl Den učitelů. A za chvíli budou Velikonoce a Kristus zase napřed zemře za nás za všechny a pak zase vstane z mrtvých...

Milá V.,

jistě Vás nepřekvapí, když řeknu, docela nahlas, tak nahlas, že, kdyby teď šli přede mnou nějací lidé, tak se jistě otočí, aby se zjistili, co se děje, že jsem si dnes na Vás ráno vzpomněl, aniž bych přitom pocítil sebemenší odpor, o zhnusení ani nemluvě, (škoda, že totéž nemůžete říct i Vy v opačném případě, i když na druhou stranu je to zase dobře, protože pak bych nebyl tím, kým jsem).

Důvod toho byl zcela prozaický. Jak možná víte, pracuji teď ve skladě. Dnes ráno jsem balil zboží, které mělo putovat do města, v němž žijete a taky, samozřejmě, v němž věříte i v Boha přesně tak, jak si to žádá nauka Vaší víry. A když jsem to zboží balil, musil jsem se smát.

Představil jsem si totiž, jak se zítra ráno probudíte a svým velmi jemným nosíkem ucítíte zlo, které utkvělo na onom zboží, neboť jsem se ho při balení dotýkal. Samozřejmě při tom budete velmi znepokojena a především velmi spravedlivě rozhořčená, protože jste na zlo velmi citlivá.

„Hahaha!“ musel jsem se smát při té představě.

A přitom jsem to neprovedl vůbec úmyslně, protože o tom, že toto zboží poputuje do Vašeho města, jsem nerozhodl já, ale onen zákazník, který si ho objednal.

Ptám se: „Jak Vy k tomu přijdete?“

Ráno se probudíte a zvětříte zlo jen proto, že si někdo objednal zboží, které jsem balil. Poběžíte rychle do kostela, abyste se ujistila o své víře, nebo rovnou poběžíte k exocorcistovi a dovedete ho k onomu zákazníkovi, kterého jste i s oním zbožím vyčenichala.

„Tady to je! Tady to cítím to nesmírné zlo!“ ukážete rozhořčeně na ono zboží, načež se exorcista pustí do své požehnané práce a když bude zlo vypuzeno, rozhostí se na Vaší tváři líbezný úsměv.

A právě pro ten váš líbezný úsměv Vás miluji (a taky proto, že jste učitelka, samozřejmě).

Ostatně Vás miluji od prvního okamžiku, kdy jsem Vás spatřil. Bylo to tenkrát v Jeruzalémě. Šel jsem vedle Ježíše na Golgotu, maje na svém hřbetě rovněž kříž (a takových, zbičovaných odsouzenců na smrt, nás tam byla spousta, dá se říct, že veškeré lidstvo se skládá z takovýchto odsouzenců na smrt) a strašlivě jsem se Kristu vysmíval.

„Vidíš, hehe, jsem Ďábel a přitom trpím stejně jako ty, hehe!

Řekni, jaký smysl má pak tvoje utrpení, když já taky trpím?

Ale co já, já jsem aspoň Ďábel, dal jsem se na vojnu proti Bohu a tak trpím, ale proč trpí i ti ostatní, co tady jdou z námi, když Boží Syn jsi toliko ty?

Proč netrpíš jen Ty, proč trpí všichni a hlavně, proč trpím i já stejně jako ty, hehe?!“ smál jsem.

A Vy jste tehdy vběhla do toho našeho procesí, a otřela jste Kristovi jeho tvář.

„Proč právě Kristovi, vždyť takových ubožáků a nešťastníků tam byla přece spousta a ještě mnohem ubožejších než Ježíš?“ ptám se.

Ptám se, i když odpověď samozřejmě znám. Pro vás bylo důležitější utřít tvář Kristovi, to je přece něco vznešeného, než ji utřít nějakému ubožáku, který sice taky nese kříž, ale kterého pro jeho odporný vzhled nelze nijak litovat, třebaže jeho utrpení je mnohem větší než utrpení Kristovo.

Váš čin, tento skutek milosrdenství, mě, Ďábla, tehdy velmi okouzlil.

„Jak naivní a milé! Kristovi, který za dva dny vstane z mrtvých, který může mít, na co si vzpomene, tvář otře, ale chudáka, který nemá nic a který bude tisíce let hnít v zemi, než přijde zmrtvýchvstání a soudný den, toho si ani nevšimne!

Pro tuto milou naivitu vás miluji, i když ze stejného důvodu bych nechtěl být vaším zpovědníkem. Vždyť všechny vaše hříchy jsou ve skutečnosti jenom takové milé a naivní hříšky, jenže každý zpovědník touží po tom, aby mohl dávat rozhřešení co největším hříšníkům, každý zpovědník touží po tom, aby při svaté zpovědi byl zavalen hříchy tak těžkými, že i péřové duchny jsou proti nim tenkou farářskou halenkou.

Já kdybych byl Váš zpovědník, kdybych byl seznámen se všemi těmi milými a naivními hříšky, tak bych vám neukládal žádné pokání, ale řekl bych vám, a jako Ďábel bych vám to vlastně řekl tak jako tak: „Jdi a hřeš, ať to stojí aspoň trochu za řeč!“

Ale vy byste samozřejmě nehřešila, vaše hříchy nebudou nikdy těžké a tak musíte být pro každého zpovědníka prokletím, myšleno samozřejmě v dobrém, pokud jako Ďábel mohu samozřejmě myslet něco v dobrém.

Samozřejmě, že mohu, ale Vás o tom stejně nepřesvědčím, protože vy máte ten svůj nos, kterým spolehlivě vystopujete každé zlo. Nepochybuji tedy, že již brzy budete na stopě i onomu zboží, ze kterého vzlíná zlo, které vás dráždí a mučí až k nepřítomnosti.

Vím, že mi nebudete věřit, když Vám zopakuji, že jsem jej do Vašeho města neposlal úmyslně. Ale oč víc mi to nebude věřit, o to budete krásnější, neboť patříte k onomu druhu vyvolených žen, které krásní hněvem a dvojnásob pak krásní hněvem, když je ten spravedlivý a Váš hněv je vždy spravedlivý, to zase poznám já, když je někdo spravedlivý.

S úctou

Váš nenáviděný čert.