Paní Šichtařová bojuje svými fake news za svobodu

Články paní Šichtařové jsou ukázkové fake news. Jestliže levičácké a liberální fake news podle ní ohrožují naši svobodu, pak musí její fake news za svobodu bojovat

Od té doby, co v cirkusech, na základě fake news, zakázali drezúru šelem, odcházím z každého cirkusového představení s neskrývanými rozpaky.

Cirkusáci dělají, co mohou, ale přiznám se, že nepovažuji nahrazení drezůry, při které se tajil dech, když krotitel strkal hlavu do rozevřené lví tlamy, méně povedenými, či zcela nepovedenými klauniádami, za šťastné řešení.

Ale i tak vždy cirkus, když k nám zavítá, navštívím, byť jen ze setrvačnosti.

A tak teď sedím v lóži a nalíčený klaun se mne, neboť jsem jediným návštěvníkem cirkusu, snaží rozesmát jakýmsi monologem,

„Je mi smutno, když čtu zprávy z Ruska a z Číny, neboť jestli někomu můžeme závidět pokrok v boji proti fake news, tak jsou to právě tyto země,“ vykřikuje a přitom pořád zakopává a padá ksichtem do pilin, „tam už se o svoji pravdu bát nemusí.

Ale u nás?

U nás, aby se člověk uběhal, a stejně nezjistí, co je to pravda!

Jediná pravda je, že žádná pravda už neexistuje!

Tam, kde je svoboda slova se všechno dříve či později stane fake news!

Protože pravdu, panuje-li naprostý informační chaos, tu musí napřed někdo stanovit!

Ale jak ji může někdo stanovit, když máme svobodu slova!

Proto dnes jediné lži přicházejí ze západu, nikoliv z východu, protože v Rusku, nebo v Číně si pravdu dokážou pohlídat!

Svoboda slova, to je smrt pravdy, protože nikde se nedaří lži líp než tam, kde je svoboda slova!“

Když klaun zakopl už asi podesáté, přestalo mě to bavit.

Zvedl jsem se a šel se raději podívat do zvěřince.

            Blahobytně vypadající šelmy se rozvalovaly v luxusních klecích a znuděně na mě hleděly.

            Pocítil jsem silné nutkání prostrčit ruku skrz mříže a zatahat je za jejich vousy.

            Ale pak jsem si vzpomněl na M. Šichtařovou a nutkání mne rázem přešlo, to nejspíš při mně stáli všichni svatí, protože jedna ruka netleská, ale já vyšel z cirkusu, protože jsem neuvěřil, se dvěma.

             Sotva mi cirkus zmizel z dohledu, strčil jsem si je do kapsy.

             Smrákalo se a tak jsem si pomyslil: „Za dvě hodiny budou zvonit klekání.“

             Ale neměl jsem pravdu, zvonili už za hodinu.

            Vzpomněl jsem si na klauna, na to co říkal, a konečně se mu zasmál, došlo mi to.