Pane Trčálku, nešiřte o mně lži! Pár poznámek na okraj jednoho článku pana Stejskala

Chápu, že pravda může být někdy krutá, a proto je velmi obtížné se s ní smířit. Z toho důvodu se na pana Stejskala vůbec nezlobím, že většinu svých článků věnuje mé nicotné osobě

            Jeden můj známý, velmi vážný a proto i velmi vážený muž, má doma podivuhodnou knihovnu. Z dálky vypadá tato knihovna jako každá jiná knihovna. Ale přistoupíte-li k ní dostatečně blízko a vytáhne-li z ní, samozřejmě s laskavým svolením majitele, knihu, s údivem zjistíte, že nedržíte v ruce knihu, nýbrž jakousi důmyslně zhotovenou schránku, která obsahuje spálený papír!

            I já jsem byl samozřejmě udiven, když jsem si chtěl přečíst Ovidiovy Proměny, neznav dosud skutečnou podstatu knihovny svého známého, ale místo toho, abych listoval stránkami knihy a těšil se myšlenkami klasika, držel jsem v ruce jen schránku, v níž to tiše šustilo papírem proměněným v popel.

            „Co to má znamenat? To přece není kniha!“ obrátil jsem se s údivem na svého známého.

            Ale ten mi docela klidně odpověděl: „Samozřejmě, že to není kniha, neboť tato knihovna je knihovnou zakázaných knih.“

            „Zakázaných knih?“ podivil jsem se.

            „Ano, zakázaných knih, protože všechny knihy, respektive jejich autoři nenávidí Stát Izrael, a proto si přejí druhý holokaust! Jak nejlépe jimi opovrhnout jako lidskými zrůdami než tak, že spálíme jejich knihy jako zápalnou oběť?“.

            Po těchto slovech jsem řekl: „Aha, jestli tomu dobře rozumím, všechny knihy, které jsou v této knihovně, jsou spálené, neboť je nejen neslušné, ale i nemravné a zrůdné je číst, jelikož jejich autoři bezvýhradně neadorují Stát Izrael?“

            „Ano, přesně tak! Jsem na tuto svoji knihovnu velmi hrdý. Ti lidé, ty zrůdy, si nezaslouží nic jiného!“ přikývl hrdě známý.

            „To je skvělá myšlenka! Přiznám se, že mne by nic takového ani nenapadlo,“ přiznal jsem se a kývl na Ovidia, „tak Ovidius taky?“

            „Ano, Ovidius taky!“ přikývl známý a dodal, „spálil jsem veškerou římskou klasickou literaturu. Důvod je nasnadě. Římská říše okupovala Izrael a římský císař nechal srovnat Jeruzalém se zemí. Slušný člověk nemůže vzít klasickou římskou literaturu do ruky!“

            „To je fakt, to nemůže,“ přikývl jsem a dodal, „a co ty ostatní knihy? Tadyhle vidím třeba Chomského.“

            Ukázal jsem na knihy na Chomského.

            „Ty jsem spálil s obzvláštní radostí! Knihy takového člověka nemají vůbec nárok na existenci! Tvrdit, že Stát Izrael je založený na násilí, teroru a agresi!“ sdělil mi známý.

            Sáhl jsem po další knize a přečetl její název: „Jitra v Dženinu.“

            „To je obzvlášť nebezpečná kniha! Její autorka píše o osudech Arabů, prostých vesničanů, kteří se museli vystěhovat ze svých domovů při vzniku Státu Izrael. Neznám hnusnější a odpornější knihu, je plná těch nejšpinavějších lží! Okamžitě jsem ji polil benzínem a zapálil!“ otřásl se odporem známý.

            Zasunul jsem to, co vypadalo jako kniha, zpátky do poličky a vytáhl další svazek.

            „Tóra? Jak ta se sem, proboha, dostala?“ nechápal jsem, že držím v ruce skutečně Tóru, respektive to, co z ní zbylo, když ji známý poli rovněž benzínem a zapálil.

            Zdálo se to vskutku nepochopitelné, ale známý mi to obratem vysvětlil.

            „Tóru jsem polil a zapálil benzínem, protože se jí dovolávají ultraortodoxní židovští nepřátelé Státu Izrael, kteří jej neuznávají, protože podle nich může židovský stát založit jen Mesiáš. Proto jsem musel Tóru spálit, protože ospravedlňuje druhý holokaust jako Boží trest, stejně jako jsem musel spálit knihy Sally Rooneyové, která si nepřeje, aby byly její knihy přeloženy do hebrejštiny!“ mělo to, co mi řekl můj známý, nezpochybnitelnou logiku.

            „Aha, už tomu rozumím,“ řekl jsem, ale to jsem netušil, že mne v knihovně mého známého čeká ještě větší překvapení.

            „Cože, vy tady máte i Trčálka, milý příteli? Jak je to možné, vždyť ty jeho fantasmagorie nikdy nevyšly knižně! Jak jste je mohl spálit?“ držel jsem v ruce opravdu schránku se spálenými Trčálkovými fantasmagoriemi.

            „Sám jsem si ty jeho fantasmagorie vytiskl, abych je mohl spálit!“ vykřikl můj známý.

            „Nevím, milý příteli, ale nedopustil jste se sám přitom ničeho špatného? Desatero se taky stalo Desaterem, až když bylo vytesáno do kamene. Když jste vytiskl ty odporné Trčálkovy fantasmagorie, dost možná jste jim vdechl život,“ namítl jsem.

            Ale známý byl pevně přesvědčen, že se ničeho špatného nedopustil.

            „Musel jsem je vytisknout, abych je mohl zničit! A takové fantasmagorie musí být zničeny! Jen to, co uznává Stát Izrael má právo na existenci, jen to je spravedlivé!

            Vezměte si třeba mne!

            Jsem spravedlivý? Jsem

            Nedovolím, aby existovalo něco, co si přeje druhý holokaust! Vše takové musí být spáleno, zničeno! Nic není víc než Stát Izrael! Stát Izrael nesmí být kritizován! Sám umlčím každého, kdo řekne křivého slova proti Státu Izrael, a Chomsky lže, když tvrdí, že izraelští Židé pocházejí z Kavkazu a s biblickými Židy nemají nic společního!

            Lžou i ultraortodoxní Židé, když zavrhují izraelské osady na území, které vždy podle Starého zákona patřilo Židům. Já jsem spravedlivý a proto je i spravedlivé to, co dělám, a proto jsem i spálil Trčálka!

            Je to moje svatá povinnost!“ hřímal známý a na čele mu naběhla velká modrá tepna, neklamné znamení všech spravedlivých.

            „Hle, spravedlivý člověk! Pro spravedlivého vše spravedlivé!“ pomyslel jsem si a štítivě odložil Trčálka zase tam, kam patří a vždy patřil, na smetiště Božích dějin, které z dálky vypadá jako knihovna takřka Alexandrijská.