Pan Větvička si už na Prigožinově šašliku nepochutná

Tak dobrý šašlik, jaký uměl Prigožin, takový už nikdo neuvaří. Je mi Prigožinových strávníků líto, po takovém šašliku by se mi taky stýskalo. Snad o něm, myslím šašliku, složí Jaromír Nohavica nějakou pěknou píseň...

Zdenda spal jako každý člověk, který si předtím, než ulehl ke spánku, nacpal svoje panděro tím druhým nejlepším šašlikem na celém ruském světě, takovým, jaký umějí uklohnit jen v Mukačevu. Díky nacpanému panděru zdál se Zdendovi sladký sen o osvíceném diktátorovi, který je národem milován, neboť jeho jedinou starostí je blaho vlasti.

Byly dvě hodiny v noci, když tydlyfon probudil Zdendu v tom nejlepším, právě v tom okamžiku, kdy osvícený diktátor začal v jeho snu likvidovat kurvy západní agenty spolu s dalšími kurvami, které rozvracely jeho osvícenou diktaturu, a chovali otevřené nepřátelství vůči pracovitému lidu, jenž se živil sběrem hub.

„Co je?“ zeptal se ještě trochu rozespalý Zdenda do tydlyfonu.

„Tady Žeňa,“ ozvalo se z tydlyfonu.

„Jaký Žeňa?“ nechápal Zdenda.

„Žeňa Progožinů, kuchař,“ upřesnil hlas v tydlyfonu.

„Jo, to seš ty?“ rozsvítilo se Zdendovi, který už se probral, „voláš z Afriky? Nezaútočil jsi na Kyjev z Běloruska, jak to psal Větvička?“

„Jo, volám ti z Afriky. Bojuju tady, aby byla Afrika svobodnější a Rusko větší,“ řekl hlas v tydlyfonu.

„To je dobře, že bojuješ, aby byla Afrika svobodnější a Rusko větší,“ souhlasil Zdenda a dodal, „co mi chceš?“

„Potřebuju s něčím píchnout,“ řekl hlas v tydlyfonu a pokračoval, „hele, mám tady v Africe práce až nad hlavu. Ale dnes večer pořádám žranici v Petrohradě, v mém sídle, však víš. Bude tam žrádla, že to svět neviděl. Ale já tam nemůžu a to žrádlo, víš, bych byl nerad, kdyby se vyhodilo.

Tak mě napadlo, jestli bys tam nechtěl zajet mimo mě. Ty to všechno sežereš, tobě věřím, budou tam dobře tři kotle šašliku. A děvky taky, samozřejmě.

Tak co?“

Zdenda ani chvilku neváhal, taková žranice se neodmítá.

„Tak jo, pojedu tam místo tebe,“ odpověděl.

„Fajn,“ řekl hlas v tydlyfonu a pokračoval, „hele, tryskáč ti letí z Moskvy dnes odpoledne. Poletí s tebou ještě Utkin, můžete spolu zachlastat. Na seznamu cestujících budeš zapsaný pod mým jménem, abys věděl, ale nemusíš se toho bát, seš mi docela podobnej.

Jo, a ještě si nezapomeň vzít na hlavu svoji čepičku a měj ji po celou dobu letu na hlavě, aby tě mohli identifikovat. Totiž, řekl jsem našim v Petrohradu, že místo mě přijede chlápek v čepičce, aby mu dali šašliku, co se do něj vejde. Tak hlavně nezapomeň na tu čepičku.“

„Jo, nezapomenu, neboj. Budu mít v letadle na hlavě čepičku, aby mě mohli identifikovat,“ souhlasil Zdenda a vysekl Prigožinovi podporu, „ty seš, Žeňo, fakt formát. Nekecám, to se zase nažeru šašliku. A všechno díky tobě! Mohl bys být nejúspěšnějším restauratérem v Rusku, ale raději jsi vyměnil šťastný život za boj proti nepřátelům Ruska. Jsi, Žeňo, opravdový ruský vlastenec. Horoucí. Odvážný. Obávaný nepřáteli a nepohodlný pro byrokraty, i v pekle budeš nejlepší!“

„Jo, díky. Dělám, co můžu. Nezapomeň čepičku a užij si to, víš, že nejlepší šašlik vařím já,“ řekl ještě hlas v tydlyfonu a pak se hovor skončil.

Když pak Zdenda na moskevském Šeremetěvu nastupoval do soukromého tryskáče, měl na hlavě skutečně svoji čepičku, a když jste se na něj podívali z určitého úhlu, to znamená z podřepu, opravdu se trochu podobal Prigožinovi, jen rty měl snad o něco míň masité.

Sláva Rusku!