Pan učitel určitě není „parchant“, ale jeho články jsou čistě účelové

Vždy jsem tvrdil a budu tvrdit, že pan učitel určitě nebyl, není a nikdy nebude parchant. Ale pokud byly, jsou a budou jeho články účelové, tak jsem tvrdil, tvrdím a budu tvrdit, že jeho články jsou účelové

Nechodím tudy často, maximálně tak šestkrát, nebo sedmkrát za den.

Zpravidla když se vydávám na své oblíbené pěší procházky, jimi si krátím svůj volný čas a zároveň utužuji fyzickou kondici.

Nebo když se potom z těchto vycházek vracím příjemně, v létě často navíc obtěžkán lesními plody, v zimě pak rampouchy ve svých vousech, i když poslední zimy byly velmi mírné, může nás však těšit, že za to, za tyto poslední mírné zimy, nemůže my, lidé, nýbrž může za ně a plnou odpovědnost nese sama Matka Země, nebo dokonce sám Bůh, který nás takto trestá za jakési naše, ovšem dosti nejasné provinění.

Ale vždy, když procházím kolem, bohužel poněkud ponuré budovy, naší školy, vzpomenu si na pana učitele.

Pan učitel byl velmi usměvavý člověk a třída, úplně ta vzadu, až na samotném konci dlouhé a nepříliš široké školní chodby, kde učil, byla vždy při každé rodičovské schůzce obsazena do posledního místečka. Tak měli pana učitele rodiče jeho žáků rádi, že se nemohli dočkat další rodičovské schůzky.

A byli to právě rodiče, ovšem zdaleka nejen oni, kteří na adresu pana učitele nešetřili chválou.

„Je to nejlepší učitel na celém světě!“ tvrdili o panu učiteli, přičemž ti nejodvážnější mu to dokázali říct i rovnou do očí právě na vyhlášených třídních schůzkách.

Říkám nejodvážnější, protože pan učitel chválu bytostně nesnášel. Snad na základě nějakého děsivého zážitku z dětství, ale to jen moje domněnka, protože spoustu věcí v dospělosti nesnášíme kvůli děsivým zážitkům z dětství.

Vždy, když se našel nějaký takový rodič a pochválil pana učitele do očí, pan učitel doslova vybuchl.

„Ne, ne, jsem ten nejhorší učitel na světě, schválně kvůli tomu nedám rákosku z ruky!“ křičel na všechny přítomné rodiče asi pět minut, než se uklidnil a třídní schůzka mohla pokračovat nerušeně dál.

Jako ředitele, nyní už ale jen emeritního, naší školy se mne lidé na pana učitele často ptali a ptají se mě na něho stále i teď.

„Co si myslíte, pane řediteli, byl pan učitel opravdu nejlepší učitel na celém světě?“ chtějí vědět.

„Ano, pan učitel byl nejlepší učitel na celém světě, ale on sám se považoval za toho nejhoršího učitele na celém světě,“ odpovím zcela po pravdě, protože necítím žádnou potřebu lhát.

Bůhví, co to pana učitele napadlo, když jednoho dne vypadnul, už po vyučování, ve své třídě z okna, které je jinak zazděné, tak jako všechna okna v naší škole...

Zdroj: Proč mě ctěný pan kolega Jurčák nemá rád?