Pan učitel se nezlobí

Opět skutečný příběh, v němž se ovšem vyskytují fiktivní postavy, které budou pravidelným čtenářům iDnes jistě známé

Hodní lidé se nedokážou skutečně zlobit. Jejich zloba, nemají-li již jiného zbytí, je jen předstíraná a oni sami přitom nesmírně trpí, prožívají hotová muka a chtějí to mít, tu nutnou a mučivou zlobu, co nejdřív za sebou. A mají-li přitom červený obličej, tak ne, proto, že by se zlobili, ale proto, jak jim to v duši odporné.

A když se takto přestanou zlobit, jsou těmi nejšťastnějšími lidmi na celém světě, ne-li rovnou v celém vesmíru, a kdo by na jejich místě taky nebyl?

A pan učitel je hodný člověk. Nedokáže se zlobit, nedokáže být zlý, brání mu v tom jeho abnormální dobrosrdečnost. Proto se ani nijak nezlobil na Karla, se kterým teď seděl v čajovně, nezlobil se na něho, protože byl hodný.

Karel, to se ví, pil magorák a vykládal panu učitelovi o tiché čajovně, v níž se právě nacházeli: „Dřív to byla katedrála. Středověká. Na místě, kde teď sedíme, stával oltář.

Ano, přesně tady, na tomto místě se zpřítomňovala jediná Ježíšova oběť Otci za spásu, ano, tady v těchto místech obětoval Bůh sám sebe a teď tady piju tento magorák, a vykládám vám, že tato čajovna byla kdysi katedrálou, proto je tak vzdušná a tak prostorná, proto není pití magoráku jen pouhým pitím magoráku, ale čímsi mnohem duchovnějším.

Ale vím, že proto jste nepřišel, pane učiteli.

Vím, že jste přišel kvůli něčemu jinému.

Chcete znát pravdu o své vlastní identitě. Nuže, řeknu vám pravdu. Řeknu vám ji celou, nic před vámi nezatajím, ani jediné slovo, ani jedinou hlásku, ať už samohlásku, nebo souhlasu. Vím, že jste hodný člověk, že se proto na mne nebudete zlobit. Ostatně, nezapomínejme, kde jsme. Jsem v katedrále. Tady se ani nedá pravda zamlčovat, je to zcela nemožné.

Tedy, pane učiteli, vězte, že jste skutečně učitel.“
Po těchto Karlových slovech, z nichž se pan učitel dozvěděl o sobě pravdu, se tichou čajovnou na pár sekund rozhostilo zase ticho, přerušované jen Karlovým srkáním magoráku ze staré dubové bečky speciálně za tím účelem zevnitř důkladně vysmolené.

Ale pak pan učitel přece jen ohromeně promluvil: „Tak já jsem skutečně učitel? Jak je to možné!“

Karel se usmál: „Ano, jste učitel, vždy jste byl učitel, a to vás ospravedlňuje před všemi, kteří kvůli tomu na vás plivali slupky ze slunečnicových semínek, popřípadě slupky bramborové. Žil jste v domnění, že jen předstíráte to, že jste učitel. Ale pravda, je taková, že vy jste učitelem skutečně.

Nic jste nepředstíral!“

„Tak já jsem učitel! Jsem učitel! Nic jsem nepředstíral!“ zvolal omámeně pan učitel, ale pak se zarazil, „ale když jsem já učitel, musíte být vy přece zemědělský inženýr!

Ano, musíte být zemědělský inženýr, protože Marek Prchal nenapsal žádnou Babišovu knihu, to je přece čistá pravda.

A čistá pravda je i to, že jste zemědělský inženýr.“

Karel přikývl: „Ano, jsem zemědělský inženýr. Proto jsem to taky předstíral, že jsem zemědělský inženýr, protože jsem zemědělský inženýr.

Je to tak prosté a jednoduché!

Ale já to nemohu, na rozdíl od vás, pane učiteli, ničím ospravedlnit.

Vy jste předstíral, že jste učitel, neboť jste byl v hloubi duše přesvědčen, že nejste učitel, tedy předstíral jste to v dobré víře, jelikož jste až do této chvíle skutečně netušil, že jste učitel, to jste se dozvěděl až ode mne.

Ale já jsem dobře věděl, že jsem zemědělský inženýr, tedy předstíral jsem to, že jsem zemědělský inženýr docela vědomě.

Jinak řečeno, vy jste předstíral, veden těmi nejlepšími úmysly, že jste učitel, jelikož jste byl přesvědčen, že učitel nejste a proto to musíte předstírat.

Kdežto já jsem předstíral, že jsem zemědělský inženýr, aby to vypadalo, že zemědělský inženýr nejsem, ačkoliv jsem dobře věděl, že zemědělský inženýr jsem, tedy byly moje pohnutky k tomu, na rozdíl od vás, nanejvýš zavrženíhodné.

A když už jsme u toho, tak vás jistě v této souvislosti nepřekvapí, když vám řeknu, že se nejmenuji Trčálek, ale úplně jinak.“

„Cože, vy se nejmenujete Trčálek, ale úplně jinak!?“ jevil pan učitel, přesto že byl hodný, přece jen jisté známky překvapení.

„Ano, jmenuji se úplně jinak. Nejsem ve skutečnosti Trčálek, ale Zmrdčálek,“ přiznal se Karel.

„Zmrdčálek!“ zvolal pan učitel.

„Ano, přesně tak. Nomen omen, z pochopitelných důvodů používám ovšem pseudonym. Ale není to tak, jak si myslíte, pane učiteli. Pseudonym používám jen kvůli tomu pitomému titulu. Nebýt toho titulu, byl bych stále Zmrdčálkem. Ale Ing. Zmrdčálek, to zní příliš egoisticky. Ne, že bych nebyl egoista, ale netřeba to dávat tak okatě najevo. Proto jsem Ing. Trčálek,“ přiznal se Karel, ale v tom se v jeho tváři objevil výraz naprostého zhnusení, „hrome, snad opravdu neprší! Zdá se mi, jako bych slyšel dopadat dešťové kapky na střechu tohoto znesvěceného svatostánku!“

Karlovi se nic nezdálo. Byl to skutečně déšť.

Však taky pan učitel řekl: „Dalo se do deště. Pořád strašili suchem a teď prší. Víte, že když se takto rozprší, vzpomenu si vždycky na Baudelaira?“

„To je možné. U citlivých a jemných lidí to tak bývá. Trochu zaprší a hned mají plnou hlavu proklaté poezie, hned si začnou pobrukovat Kometu od Nohavicia myslí si, že sežrali všechnu prašivou chytrost onoho světa. Ale mmě se ten zkurvený déšť nehodí ani trochu do krámu! Do prdele práce!“ zaklel Karel a vzteky kopl do bečky s magorákem tak, až ji prokopl a magorák začal z bečky vytékat, „měl jsem totiž domluvený cyklistický trénink s Martinou Sáblíkovou. Slíbila mi, že pojede sto metrů co nejpomaleji, abych jí stačil.

A teď je po všem!

Totiž abyste mi rozuměl, pane učiteli!

Martina Sáblíková samozřejmě svůj trénink objede i v dešti. Chtěla jet dnes dvě stě kilometrů a těch posledních sto metrů jsem měl jet s ní. Ale já do toho deště nepůjdu, nejsem blázen, abych zmokl, čert vezmi nějakého Baudelaira, taková příležitost se už nemusí nikdy opakovat.

Proč musí pršet právě dnes, když mám mít cyklistický trénink s Martinou Sáblíkovou?“

Karel se div nerozplakal. Déšť neustával, ale naopak sílil, už to byl docela slušný liják, venku se už dělaly kaluže, přesně takové, jaká byla kaluž magoráku, který už docela vytekl z bečky.

Ale pan učitel se proto na Karla nezlobil.

Tiše vstal a po špičkách vyšel z čajovny ven na déšť. Stačilo mu udělat jen pár kroků a na nějakého ubožáku Zmrdčálka okamžitě zapomněl, protože měl hlavu plnou Baudelaira, hodní lidé to tak mají a nenaděláte proti tomu nic, i kdybyste se na přední nožičky stavěli.