Padesát miliard pro Ukrajince vyhodí vláda oknem a miliardu pro Českou poštu nemá!

Máme to pěkně vypečenou poštu! Ukrajince živíme z vlastních, dělnických peněz, ale Českou poštu vláda cíleně zlikviduje, aby ztížila důchodcům vybíraní důchodů. Na takovou vládu přijde naplivat!

Jestliže Babiš nerad chodil do Sněmovny, protože se tam jen žvaní, chodil Okamura do Sněmovny právě proto, že se tam žvaní, třeba i několik hodin v kuse.

A jestliže Babiš naopak chodil na poštu velmi rád, protože tam byl mezi důchodci, chodil Okamura na poštu naopak velmi nerad, protože se tam nežvanilo.

Ono stát několik hodin před poštovní přepážkou, kde jediná zpocená pracovnice odbavuje vychrtlé důchodce, již nemají v sobě ani už tolik síly, aby mluvili, natož někoho ještě poslouchali, to opravdu nikomu nepřidá, zvláště je-li takovým zdatným rétorem, jak zdatným rétorem byl Okamura.

Ale co mu zbývalo, když si potřeboval ověřit svůj podpis, než jít na poštu?

A tak šel na poštu a postavil se do fronty.

Čekal hodinu, dvě, tři a přitom se dusil svým vlastním mlčením. Fronta postupovala vpřed velmi pomalu, protože každý důchodce si nechával přepočítávat svůj důchod nejmíň třikrát a taky si každý důchodce důkladně prohlížel jednotlivé bankovky v obavě, že vláda nařídila vydávat důchody ve falešných bankovkách, aby důchodce jednou provždy zlikvidovala a tak dosáhla, vlastně docela bezbolestně, vyrovnaného státního rozpočtu.

Konečně se po několika hodinách, přesně po sedmi, dostal Okamura k okénku.

„Prosím vás, potřeboval bych si ověřit podpis. Jestli je skutečně můj, jestli mě o něj vláda neokradla,“ sdělil Okamura své přání.

Pracovnice ho požádala o občanský průkaz.

Okamura dal pracovnici České pošty svůj občanský průkaz a ta ho požádala, aby se podepsal. Okamura se podepsal a napjatě se zadíval na pracovnici České pošty.

„Je to váš podpis,“ řekla mu nakonec.

„Sláva Putinovi!“ oddechl si Okamura a vytáhl poštovní poukázku, „a teď bych si vybral důchod. Invalidní.“

Slovo invalidní řekl s neskrývanou hrdostí.

„Tady je váš důchod,“ vyplatila pracovnice pošty Okamurovi jeho invalidní důchod.

„Prosím třikrát přepočítat, jestli mě vláda neokradla,“ požádal Okamura.

Pracovnice mu důchod přepočítala, ale Okamura si začal bankovky důkladně prohlížet. Zvláště jedna pětitisícová se mu nezdála, takže nakonec řekl: „Dejte mi jinou. Pravou, ne falešnou!“

Chvíli trvalo než pracovnice našla pravou pětitisícovku. Okamura ji vzal a začal ji důkladně prohlížet.

Ale ani tato bankovka se mu nezdála!

„Tu nechci, dejte mi jinou!“ řekl rezolutně.

Ale falešnou bankovku už vrátit nestačil, protože ho kdosi chytil za flígr.

„Nezdržuj ty, hajzle! Tady nejsi ve žvanírně! Tady jsi na poště!“ zařval mu do ucha nějaký svalnatý chlap a táhl Okamuru ven z pošty.

Nebyla to pěkná podívaná na vůdce opozice, jak ho vyhazují z České pošty, a proto by se pobočky České pošty rušit neměly, protože je to opravdu lidsky nedůstojné a vystavuje to naší demokracie nelichotivé vysvědčení, o cenzuře ani nemluvě.

A aby toho nebylo málo, jediná tato pětitisícovka byla pravá, kdežto ostatní bankovky byly falešné. Mám strach, že Okamura pojde hladem a mrazem, jako každý druhý důchodce, leda by vybíral ptačí krmítka. Jenže už je jaro a lidi kašlou na ptáky, mají svých starostí víc než dost, kdo by jim sypal zrní a když tak, tak jedině otrávené.