Otevřený dopis paní ekonomce Šichtařové

Říká se tomu kečupový efekt. Tak dlouho třepete sklenicí od kečupu, pořád se nic neděje, až se vám najednou její celý obsah vyvalí do ciferníku

            Včera byl poště předán k doručení jistý dopis.

            Jeho adresát však, proti všem zvyklostem, zcela opomněl napsat na obálku adresu.

            Známku ještě nalepil (pokud ji skutečně olízl, dala by se samozřejmě prostřednictvím DNA zjistit jeho totožnost). Ale adresu už nenapsal, snad v důsledku značného rozrušení, snad v důsledku něčeho jiného, kdo ví.

            Dopis byl tak otevřen a tu se hned ukázalo, komu je adresován.

            A protože platí, že jednou otevřený dopis je navždy otevřený dopis, nic nám nebrání, abychom jej zveřejnili i na tomto blbém a nanejvýš pitomém blogu.

            V tomto dopisu je psáno následující: „Vážená paní Šichtařová,

pracuji v distribučním velkoskladu jednoho gigantického e-shopu. Práce zde je, i pro Vás, nepředstavitelně monotónní, ubíjející a tak mizerně placená, že to ani papír neunese. Přesto všechno se však snažím být pokorný, pokouším se tuto svoji nynější situaci chápat jako neocenitelnou životní zkušenost, třebaže jsem se zde ocitl proti vlastní vůli a zcela nevinně.

            To, že zde pracuji, není vůbec moje vina. Může za to ČNB se svými intervencemi, jak jste brilantně dokázala v jednom svém článku. Ohavnost mé práce i její mizerné ohodnocení dá se konec konců vydržet, vždyť žijeme jen jednou a nikoliv věčně (na tomto světě). V posledních dnech ovšem došlo ke značnému zhoršení již tak špatných (šmírování, udávání, apod.) mezilidských vztahů na pracovišti.

            Příčinou toho, a to je důvod, proč Vám píši, je brutální spor o hypoteční bublinu, který nyní na pracovišti vedeme.

            Všechno to začalo, jak jsem už předeslal, před několika dny.

            Tehdy si kdosi, už nevím, kdo, všiml o pauze na oběd kouřových signálů na obzoru. Kouřových signálů je dnes všude spousta, včetně Vašich článků, ale nemohlo být žádných pochyb, že tyto kouřové signály vysílá ČNB.

            ,A je to tady! Hypotéční bublina! Teď už to máme černé na bílém. Neříkám to už od vánoc, že se nám realitní trh přehřeje?’ řekl kolega, který pracuje o dva regály dál, a kterého jsem nikdy neslyšel, že by říkal něco realitní bublině.

            ,Kdo seje víte, sklízí bouři!

            Co udělá průměrně inteligentní člověk, který má našetřené nějaké peníze, když kvůli slabé koruně je pro něj nesmyslně draze investovat v zahraničí, když kvůli nízkým úrokovým sazbám pro něj není výhodné mít uložené peníze v bance, a současně kvůli témuž jsou najednou hypotéky levné jako nikdy?

No jistě, pokud není na hlavu padlý, vezme si hypotéku!

Já o tom mluvila s krajským hejtmanem už před krizí v roce 2008,´ řekla nanejvýš jízlivě jiná kolegyně.

Z toho si sama snadno můžete udělat obrázek, jaký většinový názor panuje v našem pracovním kolektivu. Totiž podle všech může za realitní bublinu ČNB svou měnovou politikou, tak jak ji provozovala v posledních letech, ano všichni si myslí, že tu kaši nám navařila ČNB svými intervencemi.

Všichni, až na jednoho jediného člověka, a tím jsem já. Ano, můj názor na to je docela disentní a ostatní mi to dávají náležitě sežrat.

Vím, ČNB mi náramně ublížila. Nebýt jí, nejsem v tomto pitomém velkoskladu v kolektivu hloupých lidí, kteří nechápou základní ekonomické zákonitosti, ale dělám náležitě kvalifikovanou práci.

Všichni tady jako jeden muž (a jedna žena), například říkají: ,Deflace není vůbec problém! Naopak, deflace je pro spotřebitele příjemná, neboť klesají ceny!“

Mě ovšem z těch hloupých řečí jen bolí uši.

Copak není deflace jev stále docela záhadný, neprozkoumaný, v tak velkém měřítku dosud v praxi nezažitý?

Což není deflace cosi jako bermudský trojúhelník či yetti veškeré ekonomické teorie?

Nebyla předehrou velké hospodářské krize v roce 1929 právě deflace?

A oni vám řeknou: ,Deflace není problém! Deflace je uživatelsky příjemná!’

Vedu s těmi hlupáky o tom všem ostrý spor. ČNB mi sice ublížila, ale jde-li o pravdu, musí jít všechno osobní stranou, jde-li o čistou pravdu, nemůžu si hrát na ukřivděného.

A já, málo platné, musím mít pravdu, neboť se dovolávám Vašich slov, byť jsem ostatním kvůli tomu pro smích!

Ale ti hlupáci se ve skutečnosti smějí sobě, ne mně, nebo dokonce, nedej bože, Vám.

Vždy, když začnou nasazovat psí hlavu ČNB kvůli intervencím ve spojitosti s hypotéční bublinou, okamžitě sáhnu po Vašich slovech, aby je patřičně usměrnil.

,Nevíte, o čem mluvíte,’ řeknu jim nanejvýš slušně a pokračuji, „díky intervencím máme trvale nízké mzdy, což nemůžete nijak popřít. Má-li někdo nízkou mzdu, tak patří do kategorie nízkopříjmových domácností. Nízkopříjmová domácnost nemá z principu věci žádné úspory, natož aby je investovala v zahraničí.

Nízkorozpočtová domácnost má co dělat, aby hradila své běžné provozní náklady.

Uvažuje průměrně inteligentní člověk v takovéto situaci o hypotéce?

O hypotéce uvažuje jen takový člověk, je-li průměrně inteligentní, jehož mzda je dostatečně vysoká.

Pokud kvůli intervencím nerostly mzdy, pokud, jak bylo dokázáno, pokud zůstaly setrvale nízké, pak mohla ČNB sotva účinněji zabránit vzniku hypotéční bubliny, udělala-li z nás, v důsledku toho a zdražení zahraničních dovolených, dokonalé žebráky.

Chyba musí být tedy někde jinde.

Chybu hledejme v odpovědi na otázku, proč si nízkopříjmová (nízkopříjmová kvůli ČNB) domácnost bere hypotéku, proč chce mermomocí bydlet tzv. ve vlastním (neboť u nízkopříjmových domácností můžeme s naprostou jistotou vyloučit to, že chce jen do nemovitosti investovat volné peníze, které samozřejmě nemá)?

Kdybyste měli aspoň trochu páru o behaviorální ekonomii, tak byste věděli, která bije!’

Jenže ti tupci nevědí nic o behaviorální ekonomii, i když dobrá půlka z nich má maturitu.

Nedají si to vysvětlit a nedají!

Nu vím, že mám pravdu, že musím mít pravdu, vždyť se dovolávám Vašeho tvrzení, že důsledkem intervencí ČNB jsou i nízké mzdy a spálená země, v níž by lidé měli sotva přežívat z ruky do huby.

Ale proč teda ti, kterým to říkám, nejsou schopni tuto pravdu pochopit, proč pořád na mě tak vejrají, proč mi jeden kolega nedávno dal k nosu svoji pěst, řekl, ať si čuchnu, že smrdí hypoteční bublinou, a pak se rozesmál jako divý, a ostatní spolu s ním?

Nelpím na své neomylnosti.

Ba naopak, je mi trapné trvat na svém pokud se mýlím, vždyť pak vypadám jako hlupák.

Je možné, že ač jsem vyšel ze správné premisy, tedy Vašeho tvrzení, o jehož pravdivosti nelze pochybovat, že důsledkem intervence ČNB jsou nízké mzdy a spálená země, dospěl jsem k logicky špatnému závěru, totiž, že tam, kde jsou nízké příjmy a spálená země, měli by mít lidé jiné starosti, než si brát hypotéky?

Obracím se proto na Vás, abyste mi to objasnila, jak je možné, že tam, kde jsou, podle Vás, tak setrvale nízké mzdy, si každý bere hypotéku, ba dokonce je ochoten si k tomu přibrat i spotřebitelský úvěr, jen aby měl vlastní barák.

Ostatně jsem naprostý ekonomicky analfabet, neboť krom četby Vašich článků nemám jiného ekonomického vzdělání.

Přesto mám však pocit, že kdesi v kolektivním nevědomí dochází k jakýmsi radikálním změnám v dosud zdánlivě platných ekonomických paradigmatech.

Vychází snad najevo, že peníze jsou skutečně jen naší autosugescí, v rámci které jsme ochotni, krom jiného, přeceňovat skutečný vliv ČNB na kterékoliv naše ekonomické rozhodnutí?

Moc by mne zajímalo, co si o tom, jako ekonomka, myslíte.

Kéž byste v tomto směru vyslala nějaký kouřový signál, aby všem těm, kteří si dlouhodobě myslí, že jste mimo jakoukoliv mísu, konečně praskla žilka!

Děkuje a s pozdravem zůstává...“

A jako chybí adresa, chybí i podpis.

To mi řekněte, co to je za magora, který to psal?!