Otčenáš

Vzývaní Boha a všech svatých v písních, poezie a literatuře je docela běžné. Jen když se jedná o nějakou fantasmagorii, je to urážení Boha!!!

Jsem duchovně založený člověk na nejlepší cestě k životu věčnému v Božím království, kde budu, až vstanu z mrtvých, okoušet nekonečnou blaženost, která nebude ničím jiným než jen láskou Boha.

Každý den, když vstanu, tak se pomodlím Otčenáš, tuto základní modlitbu, kterou se modlil Kristus ke svému Otci.

A vlastně i k Otci našemu, což znamená, že všichni jsme Boží Synové a Boží dcery, když se modlíme, Otče náš, protože kdybychom nebyli Božími syny a Božími dcerami, byla by hned první věta nepravdivá, což je ovšem samozřejmě zcela vyloučeno, protože v Písmu Svatém, na rozdíl od všech ostatních textů, nám byla zjevena Pravda a nezmiňuje-li se např. Buddha nijak o Hospodinovi, jako o jediném a všemohoucím Bohu, což je opravdu zvláštní, tak tím de facto uráží všechny křesťany a proto můžeme plným právem veškeré Buddhovo učení chápat jako fantasmagorii.

„Otčenáš, jenž si na nebesích…“ modlím se tak, jak se Otčenáš modlit má, odříkávám text správně, neodchýlím se od jeho jediné hlásky.

A když se domodlím, začnu se Otčenáš modlit znova. A pak zase, a zase. Modlím se Otčenáš bez přestání, protože každá sekunda mého pozemského života, kdy bych se Otčenáš nemodlil, by byla sekundou života promarněnou, protože je naši lidskou povinností modlit se bez přestání Otčenáš, jelikož jedině tak se může naplnit smysluplně náš život.

Modlit Otčenáš se přestanu tehdy, až padnu únavou a zcela vysílen klesnu na lůžko, abych se oddal na pár hodin spánku, jenž mne posílí k další modlitbě.

Může být někdo svatější než já, modlím-li se takto bez přestání Otčenáš již čtyřicet let, od svých šestnácti let, kdy jsem byl biřmován a proto na mne sestoupil Duch svatý?

A až přijde den posledního soudu a tento svět bude zničen, jak je psáno v Písmu svatém (a stane se tak přesně na Štědrý den, kdy přijde Spasitel podruhé na tento svět) budu spasen k životu věčnému jen já.

„Tento muž se nepřetržitě modlil Otčenáš takřka po celý svůj život. Jak bych se mu mohl podívat do očí, kdybych spasil k životu věčnému i ty, kteří se nemodlili Otčenáš nepřetržitě jako on? On se modlil nepřetržitě, a proto byl spasen, jak by k tomu přišel, kdyby byli spaseni i ti, kteří se modlili Otčenáš jen třicetkrát denně?“ vynese Bůh svůj spravedlivý soud nad světem, protože Bůh miluje ty, kteří se k němu modlí a mne tedy musí milovat ze všeho nejvíc.

„Otčenáš, jenž jsi na nebesích…, modlím se i teď a modlit se nikdy nepřestanu, neboť jsem nade všechnu pochybnost svatý muž.

Nemusím být právním zástupcem Boha na zemi, abych mohl psát o tom, že mne Bůh miluje ze všech lidí nejvíce. Na to nám zde nechal své Slovo, abychom věděli, co má Bůh ze všeho nejvíce. A patří do toho, když na Jeho výsostné místo nedosazuje nikoho jiného, ale právě jen Jeho, protože co vím s naprostou jistotou je, že jde o Boha žárlivého, pakliže by někdo jakkoli zpochybňoval Jeho výsostné postavení, nebo Ho někým nahrazoval, jak to například dělají evangelikálové, kteří tak budou do jednoho navěky zatraceni .

V knize Exodus je to jasně řečeno (34. kapitola): „Nebudeš se klanět jinému bohu, protože Hospodin, jehož jméno je Žárlivý, je Bůh žárlivě milující.“

A proto se nepřetržitě modlím Otčenáš, aby mne Bůh nezatratil ve chvíli, kdy se byť jen na malou chvilku přestanu k němu modlit, jak to dělají všichni žárlivci (píše o tom Dostojevskij v Bratrech Karamazovových).

Otčenáš, jenž si na nebesích…