Otázky Václava Moravce, už dlouho v nich něco nevoní

Nechápu, proč vedení naši veřejnoprávní televize neřeší onen absurdní střet zájmů moderátora „Otázek Václava Moravce“. Asi to bude nějaké spiknutí

            Moje chorobně despotická povaha musela dříve či později projevit v celé své obludnosti. Totiž už od mala mnou lomcovala sžíravá touha všechno a všechny ovládat.

            Už jako dítě často jsem říkával: „Až budu velký, budu vládnout nejen lidem, ale i veškeré pozemské zvěři a veškerému nebeskému ptactvu!“

            Výraz jsem měl ve tváři takový, že ani dospělí se tomu nesmáli, ačkoliv povětšinou se takovému dětskému žvatlaní smějí, nebo se aspoň nad ním rozplývají, říkají, jak je to dítě roztomilé, nebo chytré.

            „Z toho děcka vyroste pěkný grázl!“ uklouzlo kdysi jednomu takovému dospělému, takže jsem to slyšel.

            Jeho obličej jsem si dobře zapamatoval, nic jasněji a zřetelněji si ze svého dětství nepamatuji než právě tento obličej. On se stal mým talismanem, mým andělem strážným na cestě k moci, protože ta slova, která tenkrát vyřkl, mi zněla nanejvýš libozvučně.

            „Grázl!

            Budu grázl!“ šeptal jsem si kolikrát před spaním, zatímco mi jeden z rodičů četl pohádku, která mne však nanejvýš nudila, protože končila se vždy dobře.

            Vnímal jsem hlas rodiče jako by přicházel z velké dálky, a když se pohádka skončila, většinou jsem se zeptal: „A proč ten Bajaja, když se stal králem, všechny nepopravil, mučiv je předtím nelidsky?“

            Rodiče mi vždy trpělivě vysvětlovali, že v pohádce se musí vždy skončit všechno dobře, jinak by to nebyla pohádka.

            „Nechci už poslouchat ty blbé pohádky, ve kterých se masově nepopravuje, ve kterých králově nevězní aspoň půlku svých poddaných!“ odmítal jsem poslouchat ty hloupé a naivní příběhy pro děti, v nichž je zlo prezentováno jako dobro a dobro jako zlo, „čtěte mi takové pohádky, v nichž hloupí Honzové s mečem v ruce v čele prostého a nevzdělaného lidu svrhávají legitimní krále, likvidují celé královské rodiny a věrné jeho stoupence, aby se sami pak stávali neomezenými vládci, tvrdě trestající veškerý odpor proti svým osobám, odhalující každý týden nové a nové spiknutí proti sobě, aby všechno nakonec utopili v krvi!“

            „Takové pohádky neexistují!“ snažili se mi vysvětlit rodiče.

            „Musí existovat!

            Musí, protože takové pohádky jsou nejkrásnější!“ trval jsem na svém.

            Sotva mi však rodiče mohli mé přání splnit, protože tehdy takové pohádky opravdu neexistovaly. Ve všech těch blbých pohádkách, co se tehdy četly před spaním, byla vůle k moci líčena jako to nejtěžší provinění a každý, kdo toužil po moci, byl v nich taky po zásluze potrestán.

            Stěží mohly tyto pohádky, jimiž se przní dětské duše, změnit něco na mé povaze, která mi byla již jednou provždy dána. Jak jsem rostl, sílil a mohutněl, rostla, sílila a mohutněla i moje touha po moci a ruku v ruce s ní i nesnášenlivost vůči jakémukoliv odporu proti mně. Každý odpor, nebo jen jeho náznak, nebo i jen moje domněnka, vyvolaly vždy ve mně spolehlivě záchvat strašlivé zuřivosti.

            Tato zuřivost však nezatemňovala moji mysl, nedělala mne nepříčetným. Naopak, tato zuřivost měla ten nejblahodárnější vliv na mé vědomí, nezbavovala mne smyslů, nýbrž dokonale projasňovala moje myšlenky, činila je v pravdě geniálními, i když tato jejich geniálnost byla podřízena toliko jedinému účelu, totiž zlomení odporu vůči mně a dosažení ještě absolutnější moci.

             Nevrhal jsem se vždy bezhlavě na ty, kdo mi odporovali, nebo jen tehdy, když bylo zřejmé, že tento bezhlavý a nanejvýš zuřivý útok povede k úspěchu. Avšak bylo-li to třeba, počínal jsem si i ve své zuřivosti docela systematicky, nevrhal se na své odpůrce, na ty, kdož si mi troufli odporovat, bezprostředně, ale naopak jsem si jejich likvidaci rozložil do delšího časového úseku, abych si pak o to více vychutnal svůj triumf.

            Z toho pohledu byla moje cesta k moci snadná a lehká, protože moje despotická povaha mne k tomu zcela předurčovala. Stavě sebe nad všechny ostatní, neměl jsem problém nikoho zlikvidovat, ba dokonce ani ty, kteří mi byli zcela oddáni a věrně mi sloužili až do chvíle, kdy jsem pojal podezření, že proti mně chystají spiknutí...

            Ostatně tato moje domněnka, toto moje podezření nemuselo být vůbec paranoidní, protože kdo může tak věrně a oddaně sloužit takovému grázlovi jako já, kdo se může svědomitě spolupodílet na jeho zločinech, kdo může bez mrknutí oka vykonávat jeho zrůdné rozkazy a nařízení než zase jen grázlové?

            Zlikvidoval-li jsem i tyto své věrné a poslušné pomocníky, nedopustil jsem se ničeho špatného, protože tito lidé byli bezpochyby zločinci, sloužili-li mně. A každý z nich, okusiv beztrestnost a absolutní moc nad životy jiných, jistě aspoň jednou zatoužil přinejmenším v podvědomí ocitnout se na mém místě, být tím největším grázlem a zločincem ze všech.

            A přání, jak známo, je otcem myšlenky, a snad mohl být mezi všemi těmi, které jsem zavčasu zlikvidoval, ještě větší grázl a zločinec než já, protože touha po moci nezná hranic.

            Nestane-li se něco, budu na tomto světě ještě dvacet, třicet let. Své moci se samozřejmě nikdy nevzdám, moje povaha mi to ostatně ani nedovolí. Dále ji budu koncentrovat ve svých rukou, dále budu nemilosrdně likvidovat všechno, co, byť třeba jen v tom nejšílenějším snu, mi připadá jako odpor vůči mé osobě.

            Konce despotů, povolí-li jen trochu otěže, bývají kruté a nemilosrdné, a já nechci skončit nahý, visící hlavou dolů, vystavený na posměch těm, kteří ještě včera vyslovovali mé jméno s posvátnou hrůzou, kteří se ke mně modlili tak, jako by se lidé měli modlit jen k bohům.

            „Na co v té televizi pořád čumíš?

            Neslyšíš, že tě volám k obědu?

            Ježišmarjá, snad zase nečumíš na OVM!?

            Já se picnu!

Jasně, že čumíš na OVM, ty se z těch OVM jednou zblázníš!“ lomcuje mnou žena, je už zase neděle a oběd je na stole.

Kdyby tak věděla, chuděra, jak blízko je holé pravdě!