Otázky Václava Moravce jsou ukázkový veřejnoprávní zmetek

Velmi ochotně a bez jakéhokoliv přemlouvání se angažovaně připojuji k hradní štvanici na Václava Moravce, který má k nestranné a vyvážené žurnalistice stejně tak daleko jako já k ocenění Bloger roku

            Nemoha spát, posadil se nebohý Vráťa na postel.

            „Co je Vráťo, musíš zase náhle do Moskvy, volali ti?“ zeptala se jej rozespalá manželka, kterou probudilo zavrzání postele, ta už dlouho chtěla promazat vepřovým sádlem a hned by přestala vrzat.

            „Ne, nemusím do Moskvy. Jen nemůžu spát,“ odvětil Vráťa a přejel si rukou po svém čele.

            „Proboha, snad tě zase nemučí svědomí. Jako tenkrát v Dubaji! Vzpomínáš, to jsme ještě nebyli svoji! Taky jsi tam nemohl spát, protože tě mučilo svědomí kvůli praseti. Nedal jsi mu nažrat a měl jsi strach, že zdechne hlady, dřív než ho stihneš zabít. Přešlo tě to až ráno, až ses nasnídal.

            Mám ti usmažit vajíčka, aby tě přešlo?“ chytla manželka Vráťu za jeho čelo, hrůzou šeptajíc, „bože, jako ho máš zvrásněné! Je úplně jako krajina v Českém středohoří!“

            Vráťa chytil manželku za ruku: „Není to svědomí. Je to něco mnohem horšího.“

            „Co proboha?“ vyjekla manželka.

            „Je to vědomí strašné nespravedlnosti, která vládne světem. A já musím proti této nespravedlnosti bojovat tak, jako bojuje Tálibán proti Američanům,“ odpověděl Vráťa a jeho čelo se zvrásnilo ještě víc.

            „Ježíšmarjá, aby tě to Vráťo, úplně nerozdrtilo, co si pak počneme? Víš, jak dopadl Havel, nebo Zátopek, kteří taky bojovali proti nespravedlnosti jako ty!? Natočili o nich film! A ti co je hráli, se jim tak podobali, že by si je člověk úplně spletl, kdyby je potkal ve výtahu! Mám strach, že v tom filmu o tobě budu muset hrát sama sebe, jenže o dvacet roků mladší!“ vyjekla strachem Vráťova manželka.

            „Nemůžu jinak. Musím proti té nespravedlnosti bojovat. Mám už takovou letoru, nemůžu se dívat, jak se někomu ubližuje,“ řekl odhodlaně Vráťa a políbil manželku na čelo, „ty ale spi. Tebe se to netýká. To je můj boj. Ty musíš být ráno svěží a čisťounká jako panenské jablíčko, abys mne mohla vyprovodit do práce.“

            „Máš pravdu. Musím jít spát. Dej na sebe, prosím tě, pozor,“ zašeptala manželka a usnula Vráťovi v náruči.

            Ten ji něžně uložil, pak opatrně vstal z postele, vstrčil své bosé nohy do pantoflí a potichu, aby nevzbudil děti a služku s domovníkem, se proplížil do kuchyně. Tam vytáhl z kapsy pyžamového kabátku kus balicího papíru a při světle Měsíce, jenž nahlížel dovnitř velkým obdélníkovým oknem, začal psát inkoustovou tužkou, kterou nosil pro všechny obchodní případy vždy za uchem a kterou důkladně naslinil, dopis České televizi.

            „Vážená Česká televize,“ začínal se jeho dopis, který pak plynule pokračoval, „vžij se, prosím, do mé situace!

            Rve mi to srdce, když vidím, že muž dokonale čestný a poctivý, muž, k němuž chovám lásku takřka otcovskou, nemá každou neděli v poledne do čeho píchnout, kdežto taková hnida jako je Václav Moravec se roztahuje na obrazovce a klade tak pitomé otázky tak pitomým lidem, že by se i pštros posral a to není nic proti pštrosům!

            Muž, o kterém mluvím a který ke mně chová lásku takřka synovskou, byl by skutečnou ozdobou nedělního svátečního poledne na veřejnoprávní obrazovce, a přesto jej, Česká televize, docela ignoruješ a upřednostňuješ naprostého nýmanda, kterého já bych osobně nenechal krmit ani vlastní prasata, a že těch prasat mám!

            Nemohu déle již přihlížet takovému veřejnoprávnímu svinstvu, moje čest mi velí vzbouřit se proti tomuto útlaku, vždyť taky platím koncesionářské poplatky jako mourovatý a tedy mám právo vidět na veřejnoprávní obrazovce poctivou žurnalistiku aspoň u nedělního oběda!

            Proto po tobě, Česká televize, chci, abys zrušila Otázky Václava Moravce a místo nich začala vysílat Otázky Jiřího Ovčáčka, toho nejnevinnějšího muže pod Sluncem!

            Každý musí uznat, že OVM zní naprosto blbě, protože si to každý může vykládat jako Okresní vlastivědné muzeum, kdežto OJO si nikdo s ničím nemůže splést, a pak, je hanba, když moderátor diskusního pořadu nemá žádné vousy!

            Mohu odpřísáhnout na vlastní čest, že vousy Jiřího Ovčáčka jsou jemné na dotek a při polibku příjemně šimrají, není tedy pochyb, že by se hosté do OJO jen hrnuli a nepochybuji ani, že by pozvání do OJO neodmítl ani Vladimir Putin, protože to všechno se o vousech Jiřího Ovčáčka ve světě dobře ví.

            Nechci ti, Česká televize, vyhrožovat. Jsem člověk mírný, ani mouše bych neublížil a prasata zabíjím jen, když musím, protože chcípají hladem. Ale takovou nespravedlnost, volající do nebe, nemohu přejít mlčením. Jestli okamžitě nezačneš místo OVM vysílat OJO, budu to muset říct Lipovské a ta vám udělá na Kavčích horách takový brajgl, že tam budete všichni proklínat den, kdy jste se narodili.

            S úctou Tvůj Vratislav M., t.č. hradní kancléř.“

            Vráťa dopsal dopis, hodil na sebe hedvábný župan, který si dovezl z Pekingu a šel odnést dopis do nejbližší poštovní schránky na rohu ulice. Noční ulice, kterými neslyšně kráčel, byly pusté, ale doprava v celé Praze i přesto kolabovala.

            „Někdo bude muset napsat dopis Hřibovi,“ pomyslel si smutně Vráťa při zpáteční cestě a z toho pomyšlení se mu udělalo tak nevolno, že se musel chytit za svoje vlastní čelo, aby se nevyvrátil.

            Bylo mokré a studené, pokryté silnou vrstvou slizu, jako by se byl Vráťa jen před několika málo okamžiky proměnil ve slimáka.