Ostrý náboj pro Moniku Babišovou. Kdo seje vítr, sklízí bouři!

Tak se nám to pěkně vyhrocuje, už se rozesílají ostré náboje v obálce. Ale jak se říká, kdo chce kam, pomozme mu tam! 

Přiznám se, že jsem čekal člověka ne-li zdrceného, tak aspoň nervózního, kterému se třesou ruce a jehož duševní rozpoložení výmluvně dokreslují velké, jako jutový žok nepražené kávy těžké kruhy pod očima.

Ale krutě jsem se mýlil!

Marek P., PR mág, ne-li rovnou geniální marketingový stratég, nejenže nebyl ani trochu nervózní, natož zdrcený, ale mohu odpřisáhnout na Šlachtovu čest, že jsem ještě nikdy neviděl člověka, z něhož by vyzařoval větší optimismus a entuziasmus, jako z tohoto nezdolného, nade vší pochybnost nadprůměrně inteligentního, velmi vlivného muže.

Však jsem mu taky otevřeně řekl: „Hele, já měl strach, že tě najdu úplně vyřízenýho, protože to na první pohled nevypadá vůbec dobře. I když zdání samozřejmě klame, protože se ti podařilo mobilizovat nepřizpůsobivý vobčany a taky ty, co seděj v lochu.

Ale kde jsou ty tisíce lidí na náměstích, kteří by křičely: ,Babiš na Hrad!'?

Ty vole, já mám fakt, strach, že jenom duchálové, vlastenci, komunisti a Trikolóra na to stačit nebudou!“

Ale ani moje slova nevyvedla Marka P. z jeho veselého rozpoložení.

„Buď v klidu, kámo. Ještě jsme nevytáhli zázračnou zbraň. Víš, říká se tomu timing a je fakt, že všechno je to vo správným načasování.

Pavel byl v Ústí nad Labem, v Ostravě, v Brně, tam, kde jsme vyhráli my.

Ale co dál?

Dál už nemá nic, teď se v tom bude plácat jako vodňanský kapr v bahně, prostě už je nahranej, protože my máme zázračnou zbraň.“

To, co mi řekl Marek P. znělo velmi tajemně a pochopitelně to vzbudilo moji zvědavost.

„Jakou zázračnou zbraň?“ chtěl jsem vědět.

„Jakou? Tuhle!“ řekl Marek P. A vytáhl si z úst náboj do pistole.

„Vypadá, že je vostrej,“ poznamenal jsem.

Marek P. Se usmál: „Taky, že je vostrej.“

„A co s ním chceš jako dělat?“ vyzvídal jsem.

„Co? Vložím ho do jedný takový vobálky, přiložím k tomu jeden takovej moc sprostej dopis, kterej se mi náramně poved, tu vobálku zalepím a pošlu jedný takový blonďatý paní, co se jmenuje Monika.“

„Ty vole, to jako fakt jo?!“ vytřeštil jsem na Marka P. oči.

„Jo, to udělám. Lidi si hned udělaj asociaci voják, pistol, vostrý náboj. A máme to v kabeli,“ rozvalil se Marek P. ve svém koženém křesle.

„No je fakt, že naposled se posílaly náboje při volbě Klause těm senátorům, který nebyli rozhodnutý, koho maj volit, takže to asi funguje, protože se Klaus prezidentem nakonec stal,“ konstatoval jsem, ale pak mě něco napadlo, „ty vole, ale nebylo by lepší to poslat děckám?

To by pak bylo tutový!“

Marek P. Se ušklíbl: „To víš, že bych to nejraději poslal děckám. Ale prosil mě na kolenou, abych děcka z toho vynechal, dokonce přísahal na jejich zdraví. Ale Monika taky není špatná, dostane ochranku, možná kvůli tomu zrušíme pár mítinků, který jsou už stejně zbytečný, jenom by tam na nás pískali, a a raděj se teď soustředíme na řetězový e-maily, jakože se Pavel neštítí ničeho.“

„Máš to fakt vymakaný, to se teda musí nechat. Dyť taky říkal, že v neděli vytáhne na Pavla něco, co všechny posadí na prdel. A už je to tady a to máme teprve sobotu,“ pochválil jsem Marka P. za jeho strategii i taktiku.

Ale zřejmě jsem se dotkl nějakého neuralgického bodu, protože ten celý potemněl a zcela bez sebe zařval: „Kdyby ten blb držel jazyk za zuby, mohli jsme vyhrát už v prvním kole, do prdele práce s takovým dobytkem.

Ale já ho na ten Hrad dostanu!

Dostanu a pak toho nechám, slibuji, že už toho nechám, nedovolím, aby to nade mnou zvítězilo!“

Marek P. najednou ztichl a svalil se zpátky do svého křesla. Seděl v něm a hleděl kamsi za sebe, evidentně mě nevnímal. Pohlédl jsem na ostrý náboj, který ležel na stole, čemusi se usmál, a nechal Marka P., aby se sám vzpamatoval, když se člověk sám vzpamatuje, je to pro něj nejlepší.

P.S. „Doufejme, že na tom ostrém náboji nezůstaly žádné otisky, byly by to stopy,“ řekl pan učitel, když jsem mu o tom všem pak vyprávěl v naší vesnické čajovně.

„Doufejme, jinak by to byl průser,“ pokýval jsem hlavou a rozloučil se panem učitelem, který se zvedl k odchodu, aby o tom mohl napsat článek, kdežto já jsem měl ten svůj už dlouho dopředu hotový.