Ostravský pochod popíračů se povedl i bez Větvičky

L. Větvička teď kvasí někde v teplých krajích a tak se pochopitelně ostravského pochodu za svobodu nemohl účastnit. Ale i tak to byla velmi zdařilá akce

            Zatímco spousta lidí vyrazila sáňkovat na hory, kde je mlátili policajti, my pochybovači jsme se sešli tuto sobotu v Ostravě na Masarykově náměstí, abychom napřed demonstrovali a pak pochodovali za svobodu. Tam už nás čekalo připravené pódium, které bylo věrnou replikou popraviště ze Staroměstského náměstí, na němž bylo popraveno v roce 1621 třicet českých vlastenců, převážně členů Trikolóry, SPD a KSČM, plus k tomu zaměstnanci IVK.

            Bylo nás víc, než kdokoliv z nás čekal. Celkem nás to zaskočilo, dívali jsme se na sebe, jestli je nás tady opravdu tolik. Ale bylo, nebyla to halucinace vyvolaná použitím LSD, které se ve velkém fasuje na demonstracích proti Babišovi, aby si jejich účastníci mysleli, že jich je pět set tisíc a tedy mluví za celý národ, , ačkoliv ve skutečnosti je jich jen deset a mluví za Sorose.

            „Pět set! Je nás tady pět set!“ bouřily radostí naše mozky, když jsme se navzájem přepočítali a pokaždé nám vyšlo číslo pět set, tolik nebylo ani apoštolů!

            „Uvidíte, že v mainstreamových médiích o nás budou mlčet, nebo řeknou, že nás tady bylo jen 333,“ podotkla Ilona Csáková, která se demonstrace taky účastnila a měla pravdu.

            Nevěřte mainstreamovým médiím!

Bylo nás pět set a byl i tady jeden písničkář, který zpíval o svobodě, na jehož jméno si nevzpomenu, ale Hutka, ani Vyoral to nebyl, to bych si pamatoval.

            Nejlepší byl na celé naší demonstraci sníh.

Bylo jím pokryté celé náměstí, dokonce i Csáková ho měla na řasách, dodával všemu snový nádech a především tlumil naše kroky, takže naše dřeváky tak na dlažbě nelomoziy, mohli jsme si připadat jako bytosti z jiného světa, které přispěchaly zachránit lidstvo, jež se právě nalézá v dlouhém zatmění.

Na protest proti vládním opatřením jsme si symbolicky strhávali roušky a cpali si do úst sníh, abychom vyjádřili svou touhu po svobodě, Roman Horky nám k tomu pěl: „Zachraňte lidi, křičel jsem tisíckrát, žil jsem jen pro ně, bránil je nejvíckrát, než přišla chvíle, kdy lidi milé, pročesal covid, spálil na troud!“

Když už jsme měli v ústech dost sněhu, vydali jsme se na pochod k radnici. Já jsem nesl, spolu ještě s jednou paní, transparent, na kterém byl graf úmrtnosti, ze kterého vyplývalo, že v roce 1980 zemřelo kvůli spartakiádě 135 000 obyvatel, kdežto v roce 2020 jen 120 000!

„Vyráběla jsem ho celou noc, chvilkaři všechn fasujou na americké ambasádě, ale já si na to koupila materiál sama. Nese se vám dobře, ten můj transparent?“ ptala se mě paní.

„Nese se mi dobře, aspoň máme hole v ruce,“ ujistil jsem ji s plnou pusou sněhu, který mě v dutině ústní příjemně chladil.

Kráčeli jsme ulicemi a lidé, které jsme míjeli, nám dávali tajně do kapes na něco na přilepšenou, jako bychom byli pochodem smrti, a ne pochodem svobody.

„Už je vedou na jatka, jako ovce, bez roušek,“ pokýval smutně hlavou nějaký starý pán, když jsme jej míjeli.

Jindy se zase zeptalo nějaké dítě své mámy: „Kam jdou ti lidi? Do školky?“

„Ne, jdou před radnici,“ odvětila máma.

„A co tam budou dělat?“

„Odemykat hospody, školy, fitka a obchody a zamykat globalisty a politiky, kteří jednají proti občanům,“ řekla máma.

„A kde mají klíče?“ chtělo vědět dítě.

„Oni jsou ten klíč králů,“ řekla máma a chytla své dítě, které se za námi chtělo po její odpovědi rozběhnout.

Radnici jsme našli tam, co vždy. Její okna na nás tupě a povýšenecky hleděla. Abychom ta okna podráždili, začali jsme jako na povel divoce mávat českými vlajkami.

Páni, jak to ta okna naštvalo, kdyby nebyla radnice pevně spojena svými základy se zemí, určitě by se na nás vzteky bez sebe, co si to dovolujeme, takhle mávat vlajkami, vrhla!

Měl jsem z toho dobrý pocit, jak jsme to té radnici nandali. A s tím dobrým pocitem jsem se vydal i zpátky domů. A ten dobrý pocit ve mně rostl a rostl, až byl nakonec tak intenzivní, že jsem začal snít.

„Kdybychom nešli před radnici, ale do nemocnice ve Fifejdách a tam se nabídli ku pomoci, to by svědkům covidovým sklapla čelist, vykloubili si samici!“ snil jsem o tom, že jsme ve skutečnosti nešli před radnici, ale do fifejdské nemocnice a svědkům  covidovým z toho spadla čelist tak, že je museli zavřít do blázince.

A jak tak sním, jak si to pořád přehrávám ve svém mozku tu scénu, že jdeme do nemocnice, ani si nevšimnu, že jsem sešel z cesty a došel až do Opavy, kde stojím taky před nějakými branami.

„Tak jsem tady, jdu vám pomoc do první linie,“ říkám hrdě, protože si myslím, že jsem skutečně došel k branám nemocnice.

„To jste moc hodný, že nám chcete pomoct, už na vás čekáme. Tady máte ochranný oblek,“ řeknou mi a než se naději, už jsem i v ochranném obleku na uzavřeném oddělení.

„Pochybuji, že jsem, tedy jsem!“ říká mi jakýsi člověk, který je se mnou na pokoji.

„Pochybuji, že jsem, tedy jsem!“ opakuji jako ozvěna a to je nejspíš moje diagnóza, že jsem jen ozvěna.