Ostravská akce proti koronamafii má nečekaný výsledek, šedivé chapadlo dostalo strach!

Tak tohle opravdu nikdo nečekal! Že šedivé chapadlo koronomafie dostane strach. A ještě nikdo víc nečekal, že už nejsme hloupé ovce!

Když přeteče míra naší bezmezné slovanské trpělivosti, je zle!

            To pak bouráme velké říše, ať už rakouské, nacistické, nebo sovětské (na základě tajné dohody Reagana s Gorbačovem), ničíme křížové výpravy, nebo vyhazujeme škůdce z oken.

            A míra naší slovanské právě přetekla!

„K vítězství zla stačí, když nebudou dobří lidé nic dělat,“ řekl Ladik a významně praštil svoji hebkou pěstí do stolu, „a ti dobří lidé, to jsme my!“

            „Přesně tak, společně jsme silnější. Očkováním se nic nekončí!“ přikývl jsem a dodal, „musíme jít vystrašit šedivé chapadlo koronamafie. Aby dostalo strach, ta bába se prostě musí posrat strachem. Jinak zlo zvítězí!“

            „Jdeme! Vím, kde bydlí! Ať uděláme tečku!“ zavelel Ladik a zvedl se i se svou čepičkou, která se tak stala praporem odporu, na pochod k baráku té staré báby

            Zvedl jsem se taky a se mnou i spousta dalších dobrých lidí, a následovali jsme všichni, vhodně oblečeni vzhledem k podzimnímu počasí, Ladikův prapor odporu, glory, glory halelujá.

            Když jsme došli k baráku staré báby, byly nás tisíce, tisíce dobrých lidí, co se konečně vzbouřili proti zlu.

            „A teď si s ní pohovoříme o posledních koronavirových opatřeních!“ řekl rázně jak desítka od radegastu Ladik a vydal se k baráku staré báby, která už byla posraná strachy ještě víc než kulaci při kolektivizaci.

            „Posrala se strachy! Vůbec tu bábu nelituji, má možnost volby, jak bude vystupovat. Může odejít, nemusí spolupracovat, pokud má žaludek na spolupráci, nemám s ní slitování!“ lebedila si nějaká křehká žena vedle mne

            Všichni jsme viděli, jak jde Ladik k baráku staré báby, aby si s ní přátelsky pohovořil o posledních opatřeních, viděli jsme, jak zvedá ruku, aby zazvonili na zvonek (kameny do oken házejí jen lepšolidé z pražské kavárny) a viděli jsme jak mu ta ruka klesá zpátky a viděli jsme, jak Ladik přichází zpátky, celý bledý i se svojí čepičkou na hlavě, praporem odporu.

            „Nemáte někdo piškoty?“ zeptal se Ladik.

            „Piškoty? Ne, ty nemám, jen Molotovovy koktejly pro všechny případy,“ odpověděl jsem a dodal, „na co piškoty?“

            „Ta bába má na brance takovou ceduličku a na té ceduličce je napsáno: ,Jestli nemáš dost piškotů, tak ani nezvoň!‘“ odpověděl třesoucím se hlasem Ladik.

            „Tak to jsme v háji. Bez piškotů se k té bábě nedozvoníme,“ povzdechl jsem si, ale pak mě napadlo, „ale hulákat před barákem jí přece můžeme tak jako tak.

            K tomu žádné piškoty nepotřebujeme! Bába se posere strachy a my budeme vědět, že jsme udělali něco, aby zlo nezvítězilo.“

            A tak jsme hulákali před barákem báby a bába se posrala strachy.

            No a pak jsme šli domů, my dobří lidé.

            Ale já toho neměl ještě dost a tak, když už jsem byl před svým domem a chystal se do něho vejít, otočil jsem se ještě jednou a zahrozil směrem k šedivému chapadlu koronamafie: „Z našich úst jde vítr a dým! Zastavte se včas, koronomafiáni, nebo vás ten dým a vítr smete!“

            No, a pak jsem šel taky domů, hezky do tepla.