Osobní vzpomínka na zimní vojenské cvičení 1. armády VZO v roce 1987

V roce 1987 jsem se osobně zúčastnil zimního taktického cvičení 1. armády Západního vojenského okruhu. Krom jiných mi v paměti utkvěla i tato vzpomínka

Bylo to v roce ’87, v únoru, během zimního taktického cvičení 1. armády ZVO, kterého jsem se osobně účastnil jako velitel jedné z tankových divizí.  Náročné bojové úkoly i drsné klimatické podmínky důkladně prověřovaly naši techniku a, koneckonců, i lidi.

Naše ztráty, materiální i lidské, byly však naštěstí minimální. Bojové úkoly se nám dařilo plnit na výtečnou, nevázlo ani zásobování.

V polních podmínkách si ovšem člověk nemůže moc vybírat, a tak jsem byl nucen sdílet v kasárnách, jež byly součástí výcvikového prostoru, jeden pokoj společně se zástupcem náčelníka politické správy 1. armády , člověkem i na můj vojácký kus přespříliš nekompromisním.

Únava po namáhavém dni plném taktických bojových manévrů byla ale tak velká, že jsem každého večera hned usínal, ušetřen tak lekcí z leninsko-marxistického katechismu, kterými armádní politruk nijak nešetřil, maje přitom nelidskou výdrž, jako by snad ani nepotřeboval spát.

Cvičení se blížilo ke svému konci, před námi byl již jen jeho poslední den. Hodil jsem sebou, jako vždy, do postele a okamžitě usnul. V noci jsem se však zničehonic probudil. Pokoj byl osvětlen jasným měsíčním světlem, před dvěma nebo tři dny byl úplněk. Viděl jsem tedy jasně postavu politruka, jež přecházela po pokoji sem a tam, rozhazujíc rukama.

„Nemůžeš spát, soudruhu?“ zeptal jsem se ho.

Politruk sebou trhl a, zastaviv se, řekl: „Říkal jsi něco, soudruhu plukovníku?“

„Ptal jsem se, proč nespíš. Je noc, zítra nás čeká náročný den. Měl bys sis odpočinout,“ odpověděl jsem.

Politruk rozhodil rukama: „Jak bych mohl spát, soudruhu plukovníku, když třídní nepřítel taky nespí?

Číhá na každou naši chybu. Čeká, až usneme, ztratíme bdělost, aby mohl zaútočit, vloupat se do našeho ovčince!“

„Moc si to bereš, soudruhu. Naše lidová armáda, to je přece pevná hráz. Lehni si a prospi se. Když budeš unavený, snadněji uděláš nějakou osudovou chybu v politické práci,“ snažil jsem se mu domluvit.

Ale bylo to marné.

Nebohý politruk divže nevykřikl: „Nemohu spát! Nemohu spát, když ideové uvědomění mužstva strašlivě upadá.“

„Nu, snad nebude tak zle,“ chlácholil jsem politruka.

„Bude ještě hůř!“ zalkal politruk a posadiv, se na pelest své postele, začal naříkat: „lidé už v nic nevěří, to je to! Už nemají víru ve vítězství pracujícího lidu, jejich láska ke straně ochabuje, v jejich srdcích už není žádná naděje!

Třídní nepřítel jim zatemnil rozum, zbavil je víry, lásky i naděje!

Místo citátů soudruha Lenina či Marxe, vykládají si na latríně politické vtipy. Soudruh generální tajemník je pro ně jen komický dědek!

Dělám, co můžu, snažím se posilovat v mužstvu víru, ale podvratné živly všechnu moji práci sabotují.“

Politruk se odmlčel. Vstal jsem ze své postele a přistoupil k němu, abych ho donutil lehnout si, nic víc mu nemohlo prospět než spánek.

„Lehni si, soudruhu, musíš si odpočinout. Je to rozkaz!“ chytil jsem nešťastníka za ramena.

Ale ten se v tu chvíli vymrštil z postele a pln zoufalství se chytil mého pyžama, sípavě pronášeje: „Co je to člověk?

Řekni mi, soudruhu, co je to člověk?

Proč už člověk nevěří ve vítězství pracujícího lidu nad kapitalismem?

Proč už člověk nemiluje stranu, která ho dělá lepším?

Proč v srdci člověka pohasla naděje, že se nám naše velké dílo podaří?

Proč člověk věří třídnímu nepříteli, proč jej miluje, proč v něj doufá, když jej třídní nepřítel tolikrát zradil, když jej třídní nepřítel vykořisťuje a zneužívá ke svým zištným cílům?

Děláme pro člověka první poslední. Obětujeme se pro něj, schůzujeme do noci, a on přece nakonec skočí na lep třídnímu nepříteli, dá se omámit pozlátkem jeho sladkých řečí!

To mi řekni, soudruhu plukovníku, co je člověk zač?!“

„Řeknu ti to. Ale až ráno. Teď musíš spát, soudruhu!“ řekl jsem rázně.

Politruk kupodivu poslechl. Nijak se už nevzpouzel, když jsem ho ukládal do postele. Kdoví, kolik nocí ten nešťastník nespal, užíraje se poklesem politické uvědomělosti mužstva, ze kterého se snad i obviňoval, trpě nelidsky tím, že nedokáže zabránit průniku třídního nepřítele do duše člověka, pro jehož dobro byl by schopen, kdyby na to přišlo, skočit i pod pásy nepřátelského tanku.

Uloživ politruka, lehl jsem si zpátky do své postele a záhy usnul. Ráno se ukázalo, že politruk má horečku, že je slabý tak, že se ani nedokáže zvednout z postele. Bylo vidět, jak ho mučí to vědomí, že třídní nepřítel okamžitě využije jeho bezmoci a vší silou zaútočí na duši mužstva, aby podvrátil jeho bojovou morálku.

Zavolal jsem samozřejmě k politrukovi lékaře. Ten nařídil okamžitý odvoz do nemocnice, jakkoliv se tomu politruk bránil, bylo to až komické vzhledem k jeho slabosti. Jinak se nám ovšem poslední den cvičení náramně dařilo. Odrazili jsme útok nepřítele a sami, v taktické součinnosti s letectvem, bitevními vrtulníky, uskutečnili obchvat a,překonavší vodní překážku, vpadli mu do týla (ten manévr se velmi líbil i přítomným sovětským generálům).

Politruk se už ke své politické práci, skončiv v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Ostatně i já sám jsem sotva půl roku tomto cvičení opustil divizi a přešel do štábu Západního vojenského okruhu, byv povýšen na generálmajora, bylo mi čtyřiačtyřicet let.

 Tam mne taky potom zastihl listopad ’89. Ale to už jiná kapitola. A já, starý voják, generál ČSLA na penzi, chtěl jsem si jen dnes, když se další zima opět pomalu chýlí ke svému konci, zavzpomínat na cvičení v roce ´87, na ty časy, kdy naše armáda byla ještě bojeschopná, kdy patřila k nejlepším na světě...