Orwellova Farma zvířat stále aktuální!

Po tom, co jsem prožil na vlastní kůži dnes v noci, musím uznat, že Orwellova Farma zvířat neztratila nic ze své aktuálnosti, ba právě naopak

            Žena dostala vprostřed noci prudké bolesti břicha, byl to akutní zánět slepého střeva jak vyšitý, museli jsme, chtě nechtě, volat doktora.

            „Nejlepší by bylo, kdybyste přijel co nejdříve, pane doktore. Je to velmi bolestivé,“ upozornil jsem doktora, že by měl přijít co nejdříve.

            „Ano, už tam jedu. Zapřáhnu a za půl hodiny jsem u vás,“ slíbil mi doktor do telefonu.

            „Jen aby!“ řekl jsem si v duchu, protože nemám s doktory v noci ty nejlepší zkušenosti.

            Kolikrát řeknou, že přijedou do půlhodiny a pak se ani neukážou.

            Ale tentokrát doktor nelhal. Byl u nás opravdu za půlhodiny.

            „Musím vaši ženu operovat na místě. Vás teď k ničemu nepotřebuji. Jestli chcete, můžete si jít zdřímnout. Až bude po všem, tak vás vzbudím,“ rozhodl se doktor pro operaci na místě.

            „To jsem rád, pane doktore. Abych se přiznal, nemám takovéto ponocování zrovna v lásce. Teď v noci je aspoň trochu ticho, to se hnedle líp spí,“ řekl jsem a šel spát.

            Doktor se s tím mazal asi hodinu. Když bylo po všem, opravdu mě probudil.

            „Operace se zdařila. Za týden bude vaše žena opět plně schopná práce na poli, to znamená, že sena by měla velmi pravděpodobně stihnout. Teď ale musím ještě vyplnit papíry. Je to robota tak na dvě hodiny. My lékaři jsme vlastně ve své podstatě úředníci. Nemohl byste mi uvařit kávu?“ požádal mne doktor.

            „Presíčko, nebo turka? Se smetánkou nebo bez? Jaké máte preference, pane doktore?“ zeptal jsem se.

            „Turka. Dvojitého. Smetánku taky dvakrát, do půllitru,“ poručil si doktor, jako by byl doma.

            Dal jsem vodu do konvice, nasypal do půllitru čerstvou a voňavou Jihlavanku, vytáhl z ledničky krajáč smetany, zatímco doktor si na stole roztáhl ta svoje lejstra.

            „Je to bída, ten náš džob. Ani se nedivím, že to nechce nikdo dělat. Nežít v pohraničí, dávno bych už to taky zabalil a šel někam do uranových dolů. Člověk vůbec nežije. Není jak vám, samostatně hospodařícím zemědělcům! Máte svoje dotace, máte svůj klid! Když se neurodí, zatnete zuby a jdete dál, pořád věříte v šťastnou a lepší budoucnost.

            Ale čemu mám věřit já?

            Jen se na to podívejte,“ bezradně ukázal doktor na své papíry a pak dodal, „a aby toho nebylo málo, musel jsem včera dát svého starého koně na jatka.

            Osm let mi věrně sloužil. Znal všechny moje kunčofty nazpaměť, trefil by k nim i pozpátku. Ale už se mu začaly podlamovat nohy. Na jatkách mi za něj dali tisícovku. To je neuvěřitelné, jak šla cena koňského masa dolů,“ povzdychl si doktor.

            „Nu, snad jste mohl ještě s tím trochu počkat. Dát ho na jatka až v zimě. Před vánoci cena koňského masa vždy poskočí. Má to nějakou souvislost s cenou zemního plynu na rotterdamské burze, ta taky vždycky před Vánoci poskočí. Dost dobře té souvislosti nerozumím, to se ví, nejsem ekonom.

            Ale lidi tady u nás říkají, že prý je to nějaká zákonitost,“ řekl jsem a dodal, „nebo jste si mohl toho koně nechat na dožití. Starat se o něho, i když už Vám k ničemu není.“

            „To právě nešlo!“ hlesl doktor a odložil další vyplněný papír, „ten kůň neměl nic našetřeno. Dřel celý život, ale našetřeno neměl nic. Nikdy jsem mu nedal za tu jeho práci ani korunu. Pracoval jen za byt a stravu, jednou za čas jsem mu nechal obrousit kopyta. Rád bych mu za jeho práci zaplatil, ale neměl žádnou kvalifikaci.

            A pak, kdybych mu platil za jeho práci, muselo by se to promítnout i do mých cen.

            Jen si představte, jaké by to bylo, kdybych po vás chtěl tisícovku navíc, protože si můj kůň potřebuje našetřit na důchod, až se mu začnou podlamovat nohy!

            Určitě byste se mi vysmál, poslal mne do háje, myslel si o mně, jaký jsem vydřiduch a příště se dost možná obrátil na jiného lékaře, který by si neúčtoval tisícovku navíc za koně!

            Kdepak, nemohl jsem svému koni nic platit, protože bych jinak nebyl konkurenceschopný. Kdyby měl našetřeno, jistě bych se o něj postaral.

            Jenže už je pozdě. Byl starý, nemocný a čas už nikdo nevrátí. Všude se do nás cpe propaganda, že každý se musí postarat o sebe, že kolektivismus je hnus.

            Když hnus, tak hnus, prosím, nepřu. Ale pak po mě nikdo nemůže chtít, abych se staral o koně, který nemá nic našetřeno. Kdybych se o něho staral na své vlastní náklady, byl by to kolektivismus. Já bych to snad přežil, ale toho koně by to jistojistě zkazilo, stal by se otrokem vydaným zcela napospas mé libovůli.

            Tak jsem ho dal raději na jatka. Byl to dobrý kůň, celý život pracoval a o nic se neprosil. Kdyby to byl člověk, nevěděl by roupama, co si vymyslet. Ještě bych mu nakonec musel vyplácet rodičovský příspěvek.

Jak říkám, byl moc hodný. Vlastně šel na ta jatka sám. Četl jsem v jeho očích nesmírnou úlevu. Ale možná jsem mohl s tím opravdu počkat až do Vánoc,“ podrbal se doktor na hlavě.

            „Už se stalo. Hlavně, že nemáte na krku hladový krk. A taky obvinění z kolektivismu. Lidé jsou dnes svině, hned na vás na Facebooku obviní z kolektivismu ani nevíte jak, a pak ani husa od vás klas nevezme. A já, abych se přiznal, ten kolektivismus taky nesnáším. Vadí mi, když děti věří, že se o ně stát postará a nosí úředníkovi, co můžou a přitom je hřeje dobrý pocit, že jednou bude o ně dobře postaráno.

            Váš kůň na rozdíl od těchto dětí dopadl ještě dobře,“ řekl jsem na to, a protože se zdálo, že doktor je s papírováním hotov, zeptal se, „tak co jsme dlužni, pane doktore?“

            „Ale ani se neptejte! Zase jsem musel zdražit. O třicet procent, zatracená inflace, člověk si připadá jako nějaké prase na farmě zvířat, to už potřetí za tento týden, co jsem musel zdražit proti své vůli,“ řekl mi doktor.

            „Tu máte, pane doktore. Vy za inflaci nemůžete, vy určitě ne,“ dal jsem doktorovi požadované peníze a vyprovodil ho na zápraží.

            Jeho nový kůň, zapřažený do lehké pětikolky, vypadal vcelku obstojně, potrvá ještě takových sedm osm let, než se pod ním začnou podlamovat nohy a doktorovi nezbude, než ho zase odvést na jatka.

            Ale než se tak stane, má ten kůň ještě všechno před sebou, co bych za to dal například já, mít ještě všechno před sebou, i bohu bych svou duši upsal, mít všechno před sebou, jako doktorův kůň!