Ortel versus Banga, aneb bloger p. Presler je milovníkem Ortelova kvikotu

Tento blog je na hraně, protože nazývá hloupost hloupostí a kvikot kvikotem. Myslím si však, že kodex blogera tím neporušuji  

Nemáme to my, čeští vlastenci, vůbec lehké.

Být českým vlastencem, znamená být především, nebo jedině a pouze, mučedníkem.

Vzpomeňme třeba jen Karla Havlíčka Borovského, či všechny držitele Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku.

Utrpení, toť denní chléb nás, českých vlastenců.

Pravda, naše sny jsou velkolepé a blažené.

Sníme o tom, že staneme se již brzy jedním z rovnoprávných národů v Euroasijské unii a tento sen naplňuje nás nevýslovnou blažeností.

Ale pak se probudíme, a je tady zase realita a s ní i naše utrpení.

Jak bychom nemohli trpět?

Naším vůdcem je šikmooký číman, který snad miluje náš český národ, ale který ještě víc než náš národ miluje svá rychlá a luxusní auta.

Naším prezidentem je zchátralý alkoholik, který na prahu deliria ze všeho nejvíce připomíná zaseknutý hrací strojek a který nejvíce opovrhuje těmi, již ho bezmezně milují, totiž námi dolními deseti milióny.

Nu, ovšem náš český národ byl vždy skromný. Vždy, kam až jeho historická paměť sahá, si vystačil s tím málem, co měl, s drobty, které mu dějiny nabídly ze stolů národů skutečně velkých. A tak si my, čeští vlastenci, musíme vystačit i s těmi, již jsou našimi nikoliv nikým nevolenými pseudoelitami, ale skutečnými elitami, šikmookými čímany a již zcela prochlastanými alkoholiky.

Nu, jsme vděčni i za to, mohlo být přece i mnohem hůř.

Ale být českým vlastencem, to znamená i poslouchat Ortel, to znamená přinášet tu oběť nejvyšší.

„Je to nesnesitelný kvikot, ten Ortel.

Ale co dělat, když je to kvikot vlastenecký?“ víme, že je pro náš národ nutné přinést i tuto oběť.

Jistě bylo by pěkné, a vlastně i žádoucí, kdyby Hnídek do melodií svých burcujících písní vnesl harmonii ve smyslu souznění tónů. Ano, kdyby aspoň v jedné ze svých písní použil dvanáctitónovou řadu, byť ne jako první na světě, hned by nám, českým vlastencům bylo lépe na duši.

Jak by naše srdce potěšilo, kdyby texty těchto našich vlasteneckých hymnů, třeba jen z pěti procent dosahovaly úrovně veršů například Vrchlického Rytíře Smila, či Rukopisů!

Ale co naplat, jsme přece jen koneckonců Češi, my si vždy vystačili s naprostým málem a proto jsme pyšní a hrdí i na Hnídkův kvikot.

„Každý něco pro vlast!“ zvoláme, dáme si pár piv, pár rumů a pustíme si Ortel, to je naše české vlastenecké bušidó, to je naše česká cesta ke světlu.