Oranžová sjezdová sebevražda, dokonáno jest!

Co je to politika? Politika je svinstvo. Ať žije lidská tragikomedie! Já osobně mám ze sjezdu ČSSD velmi dobré pocity

                Bylo poměrně už dost pozdě, když jsem dorazil ze sjezdu strany konečně domů. Dálnice byla jako vždy ucpaná, taky se mi chtělo spát. To o sobě dávala vědět únava ze zákulisních sjezdových jednání, jež se protáhla až do rána, když už začínali zvesela na hlavách kokrhat oranžoví kohouti.

Musil jsem zastavit na odpočívadle kdesi u Humpolce a na chvíli si zdřímnout, abych vůbec dojel domů.

Konečně jsem zaparkoval před barákem, vylezl z auta, oddechnuv si, že už to mám zase za sebou, že dva roky bude zase, co se týče partaje, pokoj a klid, pokud se ovšem něco nesemele na podzim po těch mizerných volbách, čert aby je vzal.

Přivítání, které mě čekalo doma, nebylo však zrovna dvakrát vřelé.

„Kde seš, prosím tě, tak dlouho? Já už dvakrát vyprala a vyžehlila všechno špinavý prádlo, co máme doma a ty pořád nikde!“ spustila na mě hned manželka.

„Promiň, trochu se to protáhlo. Museli jsme ještě řešit po obědě procedurální otázky, pak ještě po sobě uklidit. Skončili jsme až ve tři. Bože, jak jsem unavený,“ sedl jsem si na židli.

„Bodejť bys nebyl unavený! To je taky nápad, tahat se takovou dálku!

Kterýho vola to napadlo, pořádat ten slavnej sjezd v Brně?“ hartusila manželka.

„Toho nejvyššího,“ odpověděl jsem, a položil si hlavu na stůl.

„Koho jinýho, že taky!?“ odplivla si manželka a začala mnou třást, „nespi, tady nejsi v práci!“

„Co je? Co chceš?“ zeptal jsem se ospale.

„Přijdeš domů a hned chrápeš!“ vyčetla mi manželka, dodávajíc, „to mi ani neřekneš, jak to dopadlo?

Obhájil jsi to křeslo prvního místopředsedy, nebo ne?

Kvůli tomu jsi tam přece jel skoro na celý prodloužený víkend!

Ani mi neříkej, že’s to neobhájil.“

„Obhájil. Co bych neobhájil?

Jsem snad na hlavu padlý?“ zamumlal jsem a definitivně usnul, jakkoliv mnou manželka třásla, chtějíc se dozvědět další podrobnosti ze sjezdu, hlavně pak drby a co měly ženské na sobě.

A jak jsem usnul, zdálo se mi, že už jsou volby a my je vyhráli se strašně vysokým náskokem, k nadpoloviční většině nám moc nechybělo.

Byl jsem v Lidovém domě a jásal se všemi ostatními nad tímto omamným vítězstvím ve volební loterii.

Když jsme se všichni najásali do sytosti, řekl mi přede všemi předseda strany do očí: „Zvítězili jsme díky především tobě, málo platné. Tvoje tvář přitahuje voliče jako hovno mouchy. Bylo by nespravedlivé, kdybys nebyl premiérem. Vím, že už jsi mě dávno přerostl.

Buď tedy premiérem. Já odejdu do ústraní, nebudu ti stát v cestě. Strana si zaslouží takového předsedu, jako jsi ty a celá naše země pak takového premiéra.

Můj čas už vypršel, půda je prokypřena, a já, já se chci proměnit v uleželý hnůj.“

To řka, proměnil se předseda strany v uleželý hnůj, ze kterého rostly růže, a já se stal předsedou partaje. Chodili za mnou z jiných stran, lísali se do mé přízně, a chtěli, abych je vzal do koalice.

„Toužíme po vládní odpovědnosti. Nechceme ztrácet čas čtyři roky v opozici, jež odsouzena je ve svých poslaneckých lavicích k potupné nečinnosti, k pouhému zvířecímu vegetování, k bytí zcela hovadskému.

Předseda jednoho hnutí mi dokonce nabízel: „Všechno si nechte, všechna ministerstva i všechny náměstky. Nám stačí bohatě ministerstvo kultury, vždyť i tam se dá zamakat!“

Nakonec jsem šel do koalice s komunisty, neboť s nimi nalezl jsem, po důkladném zkoumání jejich a našeho programu, nejvíce programových průsečíků. Většina, kterou jsme takto spolu měli ve sněmovně, byla nadmíru pohodlná, však si nikdo od nás nestěžoval, ba právě naopak.

I naši staří, ostřílení poslanci si libovali: „Tak pohodlně se nám ještě nikdy nevládlo!“

Komunisté spokojili se třemi křesly ve vládě, s ministerstvy vnitra, spravedlnosti a obrany.

Jejich předseda, když jsme podepsali koaliční dohodu, mi sladce řekl: „Pro začátek to stačí. Nechceme si vzít příliš velké sousto. Všechno má svůj vývoj, svou dialektiku, příkladem budiž třeba moje břicho. I ono se vyvíjí, časem a postupně, roste a bobtná. Teď máme tři křesla. Příště jich budeme mít třeba deset.

Proletářská revoluce zvítězí tam, kde je kapitalismus a jeho služka parlamentní demokracie nejprohnilejší. Dost už bylo demokracie, nyní potřebujeme především klid na práci.“

„Ano, klid na práci, to je oč tady běží!“ přikývl jsem, a pokračoval, „potřebujeme klid na práci. Abychom se mohli soustředit na své úkoly. Chci pracovat bez přestání, a na to potřebuju klid!“

Ale to už jsem byl najednou u prezidenta, abych mu představil svoji vládu.

„Jmenuji vaši vládu, ale jen pod jednou podmínkou,“ řekl mi prezident a usmál se tak, jak to umí jen on, „a to takovou, že mi políbíte moji prdel, protože chci mít stejná práva jako Havel.“

Jsa vázán důvěrou voličů vyjádřenou ve volbách, jsa vázán slibem tří ministerských křesel našemu milovanému koaličnímu partnerovi, přistoupil jsem nebojácně k tomu úkolu, jehož splnění mi zaručovalo jmenování premiérem.

Prezident za pomoci svého mluvčího obnažil svoji zadnici, podivně vypouklou, a vlastně připomínající vepřovou hlavu.

„Pan prezident se dvakrát denně myje v krvi právě narozených selátek. Víno pije, dlouho žije,“ poznamenal významně prezidentův mluvčí.

Přitiskl jsem své, jako by trochu napuchlé rty na zadnici prezidenta a v tom se probudil.

Manželka mnou pořád třásla.

Ale, zdálo se. že mezitím, co jsem spal, politicky vyspěla. Už ji najednou nezajímaly drby, ani to, co měly na sjezdu ženské na sobě.

„A co předseda? Dostal silný mandát? Jestli ne, tak je to v prdeli, tak jste to pěkně posrali! Tak řekni, dostal nebo ne!?“ třásla mnou manželka takřka již nepříčetně.

„Dostal, to se ví, že dostal. Nejsme přece totální pitomci!“ uklidnil jsem ji.

Manželka mnou přestala třást a dala se do radostného pláče, opakujíc pořád dokola: „Má silný mandát! Má silný mandát! Má silný mandát! Má silný mandát!“

Využil jsem toho a zase usnul, ale už se mi nic nezdálo.

Když jsem se probudil, bylo ráno a já zase musel už zítra do práce, na ministerstvo. Sjezd proměnil v dávnou minulost. Tu mi připomíná už jen asi deset centimetrů dlouhá a dva centimetry široká jizva na mém čele, které je lepší než poplužní dvůr.