Opravdu chceme, aby nám místo Netrebko zpívali v Obecním domě banderovci s Trčálkem?

Netrebko je uznávaná jako špičková interpretka Rusalky. Ale to se jí zakáže, prznit svým dezolátským hlasem Dvořáka. Ale bacha na to, jestli Karlík zpívá, jak píše, může ji klidně vystrnadit i z Metropolitní opery! 

Scházel jsem po schodech a vidím, že proti mně jde někdo s plně naloženými kolečky. Ten někdo byl nepříjemně, protože úlisně shrbený a už z dálky byla na jeho, velmi zkoseném čele, vidět tepna, či žíla, (to jsem v tu chvíli nedokázal přesně určit), která tam vystoupila od zvýšené fyzické námahy.

Ale stačilo sejít tři schody a já v tom shrbeném člověku poznal Trčálka.

Kolečko, které tlačil do schodů, byla naloženo demoličními náložemi Hayrick, což mě pochopitelně trochu zarazilo.

„Kam s tím, Trčálku?“ otázal jsem se toho odporného individua s krysím pohledem.

„Ale, do Obecního domu!“ řekl Trčálek vesele a otřel si své čelo žlutomodrým hadrem, na kterém byl hedvábnou nití vyšitý portrét masového vraha a nacisty Bandery.

„Do Obecního domu?“ zeptal jsem, protože mi začalo docházet, že Trčálek zase chystá nějaké svinstvo.

„A co tam? S těmi náložemi?“ zeptal jsem se jako by nic.

„Ale jdu to tam vyhodit do vzduchu, protože tam má koncertovat Netrebko,“ pochválil se Trčálek a jeho podrazácký a udavačský ksicht zesinal šílenou nenávistí, „oni nám vyhodili do vzduchu Vrbětice, tak my jim vyhodíme do vzduchu Netrebko!“

„To je ale blb, ten Trčálek!“ otřásl jsem se v duchu odporem a pak, rovněž s odporem, jsem přiblížil svoji ušlechtilou slovanskou tvář k tomu jeho odpornému ksichtu, jemuž vévodil nápadně velký nos, „tak to tam jdeš zbytečně!

Fašisté koncert Netrebko zakázali!

Místo toho tam bude Hutka!“

Trčálek mě po těch slovech vděčně políbil. Byl to hodně slizký polibek, kdybych se neživil kosmickou energií, jak mi to poradil Dušek, jistě bych vyvrhnul ven celý obsah svého žaludku.

„Ještě, že jsi mi to řekl! To by byla strašlivá tragédie! Místo Netrebko bych vyhodil do vzduchu Hutku!“ děkoval mi Trčálek, ale pak se mu tvář zase zkřivila nenávistí, „ale co teď s tím?! To by byla škoda vyhodit!“

Trčálek ukázal na kolečko a bylo vidět, že jeho touha vyhodit do vzduchu něco ruského je víc než chorobná.

„Mno, krymský most je daleko,“ mnul jsem si bradu v předstíraném zamyšlení, ale pak jsem se teatrálně ťukl do čela, „teď mně něco napadlo! V jedné vesnické knihovně jsem zrovna předevčírem zahlédl knížku od Dostojevského!

Ptal jsem se jich, co to má znamenat, jak to, že tam mají Dostojevského, když jsme ve válce s Ruskem.

No, a oni mě poslali do prdele!“

„Do prdele!“ vykřikl Trčálek.

„Jo, do prdele. Do Zelenského prdele. Prý si tam mám vlézt a neotravovat normální lidi,“ popíchl jsme Trčálka.

„Do Zelenského prdele? Tak to byli dezoláti!“ zbrunátněl Trčálek.

„Jo, určitě to byli dezoláti. A tak mě napadlo, že bys to mohl vyhodit do vzduchu aspoň tam, když už nemůžeš vyhodit do vzduchu Netrebko,“ navrhl jsem Trčálkovi.

„To můžu! A kde to je?!“ vyštěkl Trčálek.

„Kde? To ti hned řeknu!“ usmál jsem se a udal, jako nějaký udavač, Trčálkovi jeho vlastní adresu.

Nespletl jsem se. Nenávist proti všemu ruskému zatemnila Trčálkovi jeho ptačí mozek tak, že běžel k sobě domů a v domnění, že vyhazuje do vzduchu knihovnu, ve které mají Dostojevského, vyhodil do vzduchu svůj vlastní domov, jehož zdi byly ověšeny nacistickými a satanistickými symboly a ve kterém Trčálek každý den vykřikoval to svoje: „Heil Zelenskyj! Sláva Ukrajině!“

Tlaková vlna, která se přitom zdvihla, mi strhla z hlavy čepici, ušanku. Není to špatná ušanka, mám ji rád pro měkkost a hřejivost kožešiny, kterou je obšita, rád si tou kožešinou třu celé tělo, proto ji nosím i v tom nejparnějším létě, kvůli té měkké kožešině. Je to sobol. Ulovil ho Sysoj Sysojič.

Jednoho zimního večera zaklepal na dveře mé zemljanky.

„Tuhle ti, Zdendo, nesu sobola. Teď je jejich kožešina nejhřejivější. Ulovil jsem ho patnáct verst odtud. Tam, co jsem v létě ulovil medvědici i s medvíďaty. Strhla kolchozníkům tři jalovice a oni kvůli tomu nesplnili plán. Předsedu, však víš, kvůli tomu zastřelila Čeka.

Plán je plán, to je marná věc, plány se musejí plnit.

Udělej si z té kožešiny ušanku. Hlava je to nejcennější, co člověk má.

Nemáš čaj ze střemchy a meruzalky, já tam venku docela promrzl.“

Samozřejmě, že jsem čaj ze střemchy a meruzalky měl. Nalil jsem našemu lovci plnému sklenici a on mě bavil svými historkami a já mu pozorně naslouchal, protože moudrému člověku je dobré naslouchat.