On-line Nanebevstoupení Pána Našeho, Ježíše Krista

Nanebevstoupení Ježíše Krista je katolickou církví přikázaný svátek a tak ho nezbývá, pokud nechci shnít v pekle, než náležitě oslavit

            Já byl Jeho nejmilejší učedník.

Mne dlouze líbal rty a já hořce proplakal, divže nezešílevši smutkem, všechny ty hodiny z olova, které uplynuly od jeho zatčení v Getsemanech, potupného ukřižování na Golgotě, triumfálního zmrtvýchvstání a konečně chvíle, kdy se nám zase šťastně zjevil a já se naopak divže pro změnu nezbláznil radostí.

            Takové šoky!

            Onen pocit, ta rozkoš a slast, kdy mne zase políbil, On, bohočlověk, na rty, nedá se nijak líčit. Když se k nám opět vrátil, když nás kolem sebe shromáždil jako kvočna svá kuřátka, zdálo se, že moje štěstí bude již trvat věčně, že nastal již onen věčný život, jenž byl nám, kteří v Něho uvěřili, garantován Jím samotným.

            Ale uběhlo pouhých čtyřicet dní (!) od Jeho triumfálního vítězství nad smrtí a všechno bylo zase úplně jinak.

            „Co budeme dnes dělat?

            Půjdeme zase zázračně uzdravovat?

            Ty´s, Pane, úplným požehnáním pro zdravotní pojišťovny!“ zeptal se Jej ráno sv. Jakub, který v naší bandě převzal po zlořečeném Jidáši naše účetnictví.

            „Nikoliv, dnes nepůjdeme zázračně uzdravovat,“ odpověděl On.

            „Jak to?

            Vždyť dnes není přece sobota, aby tě za to zase odsoudili,“ podivil se další z nás, tentokrát sv. Filip, který vařil kafe pro všechny v měděném kotlíku, jenž položil na dva kameny, kusy skály, na níž stojí naše víra v Něho.

            „Dnes se vracím domů,“ odpověděl On.

            „Půjdeme do Nazaretu?

Já tam ještě nikdy nebyl. Prý tam mají pěknou kanalizaci a taky rekonstruované chodníky za římské peníze,“ zeptal se sv. Ondřej, který zase připravoval na žhavém popelu placky

„Ne, do Nazaretu nepůjdeme.

Nemám tam přece žádné domy, abych je pronajímal turistům,“ odpověděl On.

„Když ne do Nazaretu, tak do Betléma?

Navštívíme chlév, kde ses narodil a uděláme si tam skupinové selfíčko?“ zeptal se sv. Bartoloměj, který už se jednou plackou cpal, věčně hladový jako Baloun.

„Copak já jsem tady někde doma, moji milí?

Copak jste zapomněli, že jsem přišel na tento svět nikým nepoznán?

Že jsem cizí mezi svými, a svůj mezi cizími?

Nepůjdeme ani do Nazaretu, ani do Betléma. Nepůjdeme spolu už nikam,“ řekl On.

„Nikam?

Zůstaneme tady?

Co tady budeme dělat, na jednom místě, celý život věčný?“ nechápal sv. Šimon Zelóta, jako my všichni ostatní a jako vždy, co nám chce On říct.

„Vy zůstanete tady.

Ale já se dnes vrátím domů, ke svému Otci,“ řekl on a ukázal levou rukou (byl od svého početí Duchem svatým levákem) na nebe.

„Tam?“ zeptal se  nevěřícně sv.Tomáš Halík a ukázal taky rukou na nebe, jenže pravou.

„Ano, tam, kam jinam?

Království mého Otce přece není z toho světa,“ přikývl On.

„Už zase nás chceš opustit, nás tvé nejvěrnější učedníky?“ zaúpěl sv. Matouš a chytil Ho za rameno, „napřed se necháš schválně ukřižovat, obětuješ se, vystrašíš nás k smrti, že jsi zemřel, že jsi byl, a v tobě i bůh, poražen. 

A pak, když se ukáže, že jsi ve skutečnosti nebyl poražen, ale naopak, že jsi slavně zvítězil nad smrtí, ve chvíli, kdy jsi dokázal, že jsi skutečně Spasitel, ve chvíli, kdy už je jen otázka času, aby všichni v tebe uvěřili a obrátili se na jedině správnou víru, ve chvíli Tvého kolosální triumfu, když jsi zvítězil nad světem, nás chceš zase opustit!?

To není pravda, nemůže to být pravda!“

„Je to pravda, protože i já jsem pravda. Není na tom, co nechápat. Prostě se vrátím ke svému Otci, abych seděl po jeho pravici,“ odpověděl On.

„Promiň, Pane, ale já to pořád nechápu,“ vmísil se do debaty sv. Petr, který už se před notnou chvíli vrátil s kradenými fíky, a na jehož stolci sedí dodnes papežové, „když jsi umíral na kříži, tvrdil jsi vedle tebe umírajícímu zločinci, že ještě téhož dne se potkáte v království tvého Otce. To znamená, že jsi tam po své smrti musil být, neboť sotva bys mohl lhát.

Byl jsi tedy po ukřižování v království svého Otce, a proto jsi nemohl být mrtvý, protože kdo je v království tvého Otce, ten je přece věčně živý.

Tak proč ses zase vracel sem, proč je tvůj hrob prázdný?

Já, a se mnou i všichni ostatní, si myslíme, že jsi vstal z hrobu, že ses sem vrátil jen proto, abys nás spasil, učinil věčně živými. A opravdu to tak až doteď vypadalo.

Copak jsme se mohli bát smrti, když jsi byl s námi?

,Kdybych teď zdechl, tak mě můj Pán zase obratem vzkřísí!‘ věřili jsme všichni, že budeme žít věčně.

A ty teď říkáš, že se zase vracíš k Otci, kde jsi byl už před čtyřiceti dny.

Tak kde je ta spása?

Kde je to tvoje vítězství nad smrtí, Pane?

Ty odejdeš a my všichni budeme zase umírat, budeme trpět, budeme nemocní?

To přece není možné!

Jestli jsi Spasitel, tak bys měl přece zůstat, dokud nevzkřísíš všechny mrtvé, dokud neuzdravíš všechny nemocné, dokud nenapojíš všechny žíznivé, dokud neutišíš všechny plačící, dokud neučiníš všechny šťastnými na věky věků!

Ale ty si místo toho odejdeš ke svému Otci, abys tam seděl po jeho pravici. Jenže to je nám, promiň, hovno platné, že tam budeš někde vysedávat, zatímco nás budou pro tvé jméno pronásledovat!

Proč jsem tě třikrát zapřel, když teď stejně zdechnu jako ti, kdož tě nechali ukřižovat?

Říkáš, že se vracíš ke svému Otci.

Ale copak tento svět nestvořil tvůj Otec, takže i tento svět musí být královstvím tvého Otce, copak i v tomto světě není tvůj Otec přítomen, jestliže je všemohoucím stvořitelem?

Promiň, Pane, ale ty prostě nemůžeš odejít, protože kdybys odešel, byla by to zrada na nás, tvých věrných, ani Jidáš tak nezradil tebe, jako bys nás svým odchodem zradil ty, pane!“

Po slovech Petrových zahleděli jsme se na Něho, jak On odpoví.

„Z toho, co jsi řekl, vyplývá, že si mého Otce s někým pleteš,“ odpověděl On.

Petr rozhodil rukama: „S kým bych si mohl tvého Otce plést?!

Uzavřeli jsme přece s ním my, Židé, skrze tvou oběť Novou smlouvu, která nám zaručuje věčný život!

Tak kde je ten věčný život, když teď stejně zemřeme, i kdybychom v tebe věřili sebevíce?!“

Opět jsme na Něho pohlédli, co On tomu řekne.

„Vrátím se na konci věků. Pak všichni vstanete z mrtvých,“ pravil On.

„Hloupost!“ vykřikl sv. Petr a celý rozčilený Ho chytil za jeho roucho, třesa s ním, „to všechno přece můžeš udělat teď, jsi-li Spasitel!

Proč čekat tisíce let na nějaký pitomý konec věků?

Spas nás hned teď, vezmi nás sebou do království tvého Otce, kde na nás čeká uchystán poklad, jak jsi nám slíbil!“

On se usmál: „Vzal bych vás do království svého Otce. Ale nepřežili byste průlet Van Aallenovými prstenci, vaše organismy, na rozdíl od mého, k tomu nejsou uzpůsobeny.“

„Kdybychom nepřežili, tak bys nás přece vzkřísil!

Respektive, jsi-li všemohoucí, prostě bys nedovolil, abychom při průletu Van Allenovými prstenci zemřeli. Můžeš přece učinit takový zázrak, kterým předem zajistíš, že se nám nic nestane, že nám vesmírné vakuum roztrhne naše plíce,“ namítl sv. Juda, nejmlčenlivější apoštol z nás.

„To bych skutečně mohl.

Ale co byste dělali v království mého otce?

Během nekonečně krátkého okamžiku byste tam byli bezpečně anihilováni, protože království mého otce je královstvím antihmoty, chápete už?“

A v tu chvíli jsme všichni, včetně sv. Petra, pochopili.

Ale já se přesto nechtěl smířit s tím, že Ho ztratím, že mne již nebude líbat na mé rty.

„Nepustím tě, Pane!

Nepustím!

Kdo mě bude tak sladce líbat, když odejdeš?!“ vrhl jsem se mu k nohám a pevně je chytil tak, aby nemohl odejít do království svého Otce.

„Neboj se, přijdou po mně jiní, a ti tě budou líbat ještě sladčeji,“ ujistil mne On.

„Já nechci jiné, já chci tebe, Pane!“ zvolal jsem.

Ale to už On začal stoupat k nebi i se mnou, který jsem se držel jeho nohou. Když to viděl sv. Petr, rychle přiskočil, a chytil mne za nohy, Petrových nohou se chytil Jakub, Jakubových Ondřej, Ondřejových Filip, Filipových Tomáš, Tomášových Bartoloměj, Bartolomějových Matouš, Matoušových Jakub Alfeův, Jakubových Šimon, Šimonových Juda.

A tak On stoupal k nebi, s námi, jedenácti svými učedníky, kteří jsme se Ho marně snažili zadržet, aby neodcházel od rozdělané práce, aby nás skutečně spasil tady a teď.

Ale když jsme byli asi padesát sáhů nad zemi, nedokázal jsem se už jeho nohou udržet, maje pod sebou deset apoštolů, jejichž tíha byla již nad mé lidské síly i nadpozemskou lásku k Němu. S příšerným výkřikem v ústech pustil jsem se Jeho nohou, načež jsme se všichni zřítili zpátky k zemi, kdežto On stoupal dál k nebi. Ale nic se nám nestalo, protože On ještě učinil poslední zázrak, aby ho pak zastřel mrak a my už Ho nikdy nespatřili.