Olympijské zlato pro mrtvého kamaráda

Těžká jsou rána huliče trávy. Ale přece jen přes jejich permanentní tíhu občas probleskne cosi, co, chtě nechtě, připomíná čerstvě vylisovanou skutečnost, čili realitu a tu se pak i tíha huličových rán stane nanejvýš metafyzickou

            Svět nás živých, přesněji, dočasně a zdánlivě živých, je oddělen od světa mrtvých, přesněji, již věčně živých (je-li duše nesmrtelná, pak musejí být i duchové dlící v záhrobí nesmrtelní) tenkou, polopropustnou membránou, kterou mrtví bez problémů pronikají do našeho světa, kdežto my, dosud živí, se do světa mrtvých na občasné výlety, natož pěknou dovolenou dostat zatím neumíme.

            To je známo, dá se říct, vědecky dokázáno.

            A to je taky všechno, co je o tom známo i mně, Karlu Trčálkovi, neboť se o okultní vědy a nauky takřka nijak nezajímám. Ostatně tyto nauky jsou i v rozporu s židovsko-křesťanskými kořeny naší západní civilizace. A sotva co může být dnes něco škodlivější, když čelíme masívnímu náporu islámu, jenž nepokrytě útočí na naši prapodstatu, než právě oslabování křesťanského ducha Evropy právě třeba provozováním okultismu či obcováním s duchy.

            Ale nejsou všichni takoví uvědomělí jako já. Nemají všichni takové mravní a etické zábrany, jasné povědomí o tom, že není radno překračovat jistou hranici, nechceme-li skončit v obojetném pekle zatracení, z něhož není úniku.

            Jedním z těchto lidí, kteří kašlou na to, že svým studiem okultních nauk oslabují ducha Evropy, je i můj známý, říkejme mu třeba pan Omega, podle řeckého písmena, které vám jistě není neznámé.

            Tento pan Omega beznadějně propadl okultismu, ačkoliv jsem ho u piva mnohokrát varoval před škodlivostí toho.

            „To jsou jen kecy!“ mávl vždy nad tím rukou a věnoval se vesele okultismu dál, bezstarostně se všem svěřující se svými objevy na tomto zakázaném minovém poli.

            A tak nebylo divu, že když jsem ho dnes potkal na rušné ulici, okamžitě mi začal vykládat něco, z čeho mi ještě teď běhá mráz po zádech.

            „Sleduješ olympiádu?“ vyhrkl na mě pan Omega a nevyčkav mojí odpovědi, hned pokračoval, „já vím, že sleduješ, všichni přece držíme palečky našim.

            Proto je ti jistě znám příběh našeho zlatého olympionika. Proto o něm jistě víš všechno, stejně jako já, jako kdokoliv jiný. Nevím, jak tebe, ale mě na jeho příběhu zaujalo nejvíc to, jak věnoval olympijské zlato svému mrtvému, tragicky zahynulému kamarádovi.

            Ty víš, co si o těchto věcech myslím.

            Totiž, že žádná smrt není tragická a ani nemůže být, dostáváme-li se jejím prostřednictvím do světa mnohem rozlehlejšího než je svět náš, do světa mrtvých, jenž je nekonečným univerzem.

            Smrt není tragédií. Tragédií je to, že považujeme smrt za tragédii. Správně bychom se měli děsit ne smrti, ale početí, které nás vrhá do tohoto hmotného světa, to říkám zcela otevřeně.

            Proto mě to prohlášení o medaili pro mrtvého nanejvýš zaujalo.

            ,Jakou cenu může mít olympijské zlato pro někoho, kdo je mrtvý, a proto si může, na rozdíl od nás, již vychutnávat všechny slasti posmrtného života, slasti a rozkoše, o kterých nemáme my žádné tušení?’ zeptal jsem se pod dojmem toho.

            Tady u nás je toto gesto chápáno jako cosi nanejvýš ušlechtilého, jako jakási dobročinnost pro mrtvé, které litujeme, ačkoliv by to mělo být naopak, totiž mrtví, zbaveni již všeho hmotného, by měli litovat nás.

            Proto jsem nelenil a vyvolal ducha onoho zemřelého, jemuž byla věnována tamta zlatá medaile, abych zjistil co a jak, i když samozřejmě tento duch nemohl mi říct nic víc než jen to, co jsem schopen pochopit svým rozumem, jenž je zatím zkalen mým pozemským životem.

            Proto jsem uspořádal o víkendu na své chalupě spiritistickou seanci, samozřejmě až po tom, co jsem pokosil trávník, aby mě sousedi nepomluvili.

            Pustil jsem si televizi, olympiádu, ale vypnul zvuk, aby to mělo patřičnou, tajemnou atmosféru. Zrovna tam byl golf, sport vyžadující abnormální soustředění, to se náramně hodilo.

            ,Duchu zemřelého kamaráda našeho zlatého medailisty, jsi mezi námi? Pokud ano, dej mi nějaké znamení!’ zeptal jsem se.

            ,Ano, jsem tady,’ ozval se z televize hlas známého komentátora.

            Jelikož televize měla stažený zvuk, nemohlo být pochyb o tom, že jde opravdu o ducha zemřelého, který se rozhodl se mnou komunikovat prostřednictvím veřejnoprávního média.

            ,Prima,’ řekl jsem a zeptal se ho na to, co mne zajímalo nejvíc, ,jsi-li přítomen, sděl mi, jakou cenu má pro tebe olympijské zlato, jež ti bylo věnováno tvým dosud živým kamarádem, olympijským vítězem.’

            Chvíli bylo ticho, ale pak se z televize ozvalo: ,Není všechno zlato, co se třpytí.

Všichni se mi tady smějí, neboť zlato je v našem světě znamením hanby. Jeho lesk oslepuje, činí mne nevidoucím nekonečnost, a proto pomateným. Potrvá ještě miliardu let, než se to olympijské zlato rozpustí v lučavce královské věčnosti a já opět prohlédnu.

            Ale i tato miliarda let je už minulostí, neboť zde u nás není žádného času, já sám jsem věčností!

            Co je mi do olympijského zlata?

            Mé bytí je nekonečné a věčné, protože jsem mrtvý. Já sám jsem olympijským vítězem nad sebou samotným, aniž bych musel hnout prstem, neboť rozpínám se spolu s vesmírem, spolu s veškerým bytím, rozpínám tak, že se hroutím do sebe,’ odpověděl mi duch.

            ,Já to věděl!’ vykřikl jsem a tím dal najevo emoce a tím se dopustil chyby, neboť duch, vyplašen tím, se stáhl zase zpátky do svého světa.

            Ale to mi nevadilo, víc už jsem vědět nepotřeboval. V televizi už nebyl golf, ale nějaká atletika. Jakési tělnaté ženy se širokými rameny tam házely koulí, hekajíce u toho, jak při předstíraném orgasmu. Ale koule, jež opustily jejich dlaně, nemizely kdesi daleko za obzorem, padaly k zemi mnohdy už ani ne po dvaceti metrech svého ubohého letu.

            ,To jsou nějaké výkony? Kvůli tomu ty ženské dřou celé roky jak koně? Kvůli nějakým směšným dvaceti metrům?’ pomyslel jsem si a dal se do smíchu.

            Kamaráde, já se ti smál, jako ještě nikdy v životě...“

            Na tomto místě se vyprávění pana Omegy skončilo.

            Zaujat svým vyprávěním, nevšiml si, že jsme vstoupili do jízdní dráhy tramvaje, řízené silně nalíčenou ženou, která na nás začala zběsile zvonit.

Já jsem ještě stačil uskočit. Ale pana Omegu tramvaj přejela, takže se sám takto rychle a zcela nečekaně dostal do světa, o kterém tak básnil.

Hledě na jeho mrtvé tělo, pomyslel jsem si: „Už to má za sebou. Už se probudil z toho snu, který my považujeme za svůj, tak drahocenný, a přitom nanejvýš ubohý život. Už je tam, kam ho to vždy táhlo.

Jen to je skutečné, co je věčné. Vše ostatní je jen snem, který se dříve či později musí skončit procitnutím.

I já se jednou takto probudím a budu se divit, jak jsem mohl sen považovat za skutečnost.

A snad mi to přijde i natolik směšné, že se to budu smát, jako tento můj známý, jehož konec připomíná konec jednoho bývalého atletického reprezentanta, snad jen s tím rozdílem, že tramvaj, která jej přejela, řídil muž a ne žena...“

Tělo pana Omegy naložili a odvezli, tělo, jež s ním nemělo už nic společného, snad jen obrysy v tváři, které se ještě shodovaly s tím, jak tvář pana Omegy otiskla v mých vzpomínkách, byť ne navždy.

„Měl bych mu taky věnovat olympijské zlato,“ napadlo mne už cestou do nejbližší hospody.

Jenže já nemám žádné olympijské zlato, které bych mu věnoval, kde bych ho taky vzal?

Mohu mu věnovat snad jen tyto řádky, bude-li je však někdo vůbec kdy číst v mihotavém a nepříliš kvalitním světle dohořívající voskovice svého pozemského života...