Okamura lhát může, intelektuální elita nesmí

Titulky, o kterých mluví pan Okamura v úvodu svého článku, se vyrojily toliko na jednom bulvárním serveru, jehož majiteli jsou D. Křetínský a P. Tkáč (J&T, kdysi nám dopravili Zemana z Číny). Elity nám lžou, ale proč Okamura?

Osoby:

Elita (skupinka střídavě mluvících herců)

Okamura (vybraně oblečený v zimním dlouhém kabátě, se šálou kolem krku)

Na jevišti je zeď, elita na ni rozčileně ukazuje.

ELITA: „Hle, takovou odpornou zeď chtěli by xenofobové postavit kolem naši krásné země. Ale my jsme elita! My nic takového nedovolíme.

Ale co to?

Jako by se něco hnulo!

Nu ovšem, to je Hnutí svoboda a přímé demokracie, a to je, podržte mě, sám její předseda!

To se jistě vrací od Lucie Bílé!

Ta ženská, jak nám pije krev! Pije nám krev jako Trump!

elita se plácne po krku, jako by zabíjela komára. Na scéně se objeví Okamura

OKAMURA : „Byl jsem u Lucie Bílé. Ukázala mi svoji, ehm, svoji odvahu.  Je to kure..., zvířecí odvaha. Mělo by se s tím něco dělat. Nic podobného jsem nikdy neslyšel.

Řekla mi: ,Moc, moc bych si přála, milý Tomio, aby naše hranice zůstaly zamčené aspoň na sto západů. Česko je náš domov, naše čapí hnízdo, naše zázemí. Nesmíme ho ztratit! Nesmíme, slyšíte Tomio! Nesmíme ani za nic, Tomio!’

To mi řekla. Taková odvaha!

Elita začne rozhořčeně mávat rukama

ELITA: „Xenofobní populismus odbarvené blondýny! Pokrytectví! Bílá si nevidí do pi.., pusy! Je potřeba vyšetřit, kde se to v ní bere. Seznamte nás s Bílou, abychom to zjistili, a mohli to z ní vyoperovat.“

OKAMURA: „A co obnáší to vyšetření?“

ELITA: „Napřed na ni nahážeme  špínu v mainstreamových médiích. Která to jsou, víte sám nejlíp. Pak ji budeme vláčet kanálama, a taky ji odsoudíme za to, že její syn je světoobčan, víte, co tím myslíme.

A ona nám pak sama raději řekne, kde se to v ní bere, ta xenofobie.

OKAMURA: „To mě těší, že ji vyšetříte, ještě by nakonec mohla na podzim sestavovat vládu místo mě.

Řekl jsem totiž Lucii Bílé: ,Nebudeme si to zjednodušovat. Každé zdi předchází zlo, proti kterému je namířená. Proč si myslíte, že byl kolem koncentráku v Osvětimi ostnatý drát?

Aby chránil Poláky, kteří budovali blahobyt ve své zemi po tisíce let, to je přece jasné.’

To jsem Lucii řekl.

A ona se rozplakala nad nebohými Poláky, to jistě lidi teď budou volit ji místo mě.

ELITA: „To jste pašák, Tomio! Rozplakal jste Lucii Bílou!“

OKAMURA: „A taky jsem jí řekl, že je nás správné ve jménu víry zavraždit, ukamenovat, ukřižovat a znásilnit. To znásilnění jsem zdůraznil.

ELITA: „Bravo, Tomio! Odteď teď vás budeme v mainstreamových médiích jenom velebit. A taky vám vrátíme vaši ukradenou revoluci.

A co jste jí ještě řekl?

OKAMURA: „Ještě jsem jí na rovinu řekl, že nemá smysl stavět žádné ploty, protože proti takovým šílencům nejsou pro mne a pro nás, naše rodiny žádné zdi, žádné pevnosti dost velké. Ale jestli chce, tak že mám v Japonsku příbuzné, že by u nich mohla bydlet.

ELITA: „Dostat tak tu statečnou Lucii Bílou z republiky! Poslední balvan na cestě k ovládnutí světa byl by odvalen! My bychom to nemohli, ale vy ano, Tomio! Co by nám nikdo neprominul, emigraci zlaté slavice pod záminkou poznávacího zájezdu do Japonska, vám projde bez povšimnutí.

Za to si zasloužíte závěrečný monolog!

Prosím, mluvte Tomio, co vám slina na jazyk přinese.

Okamura si stoupne do popředí

OKAMURA: „Dobrý den, jsem Tomio Okamura. Moje názory se pomalu stávají mainstreamem, takže pokud jsem mluvil o mainstremových médiích, tak jsem vlastně nemluvil pravdu.

Ale co na tom?

Hlavně, že se dosavadní elity dostávají do defenzívy, takže za chvilku budu elitou já.

A to je, myslím, dobrá zpráva.

Ale co to?

Nevidím si do pusy!

Kde mám pusu?

Okamura se začne cukat ve snaze pohlédnout si do úst  

Pomozte mi někdo!

Proboha, jak se teď přímo odvolám, když si nevidím do pusy!

Jsem ztracen, už mne nikdo nikdy neodvolá!

Okamura se odpotácí do zákulisí

ELITA: „Je ztracený. Už ho nikdo nikdy přímo neodvolá. A takový to byl nadějný případ. Nechybělo moc a stal se taky intelektuální elitou. Je ztracený, aniž by stačil naplnit své sny. Ach, ubohý Tomio, ještě, že se toho nedožil Masaryk, ten by si žalem rozkousal svůj klobouk.

elita postoupí na okraj jeviště, chytne se kolem ramen

Čtyři kapitáni by nesli drahého Tomia,

kdybychom dali mu čas a prostor,

jistě by se osvědčil nad jiné.

Leč neviděl si do pusy,

proto se nám ztratil před očima,

co nemůžeme my, elita,

mohl by on, nebohý mladík!

Nechť spustí se kanonáda,

nechť salva smuteční břímě smutku

našeho odlehčí svým zahřměním!“

A teď pryč s tím svinstvem!

ozvou se dělové salvy, elita začne radostně bořit zeď